Triumf "špatných chlapců"

Občané země konečně pochopili, za co bojovali a proč hladověli v posledních desetiletích. Ještě nebožtík Kim Ir-sen, tatíček současného tyrana, dokázal obrátit atomové vydírání ve spolehlivý prostředek zásobování Severní Koreje potravinami a palivem. Hrozbou vývoje atomové zbraně a ochotou na poslední chvíli rezignovat na tento vývoj si vždy dokázal vymoci dodatečnou materiální pomoc. Nyní bude Kim Čong Illův režim vcelku oprávněně přesvědčovat své krajany o tom, že chudá léta jsou za nimi. Na obzoru sedm tučných let! Vždyť znepokojené mezinárodní společenství nemá jinou volbu, než převést KLDR na maximálně kalorickou stravu.

Pchjongjang zcela správně vykalkuloval, že test atomové nálože mu dává dodatečný trumf na jednáních s pěticí partnerů z hexagonály. Zázračné učení "čučche" totiž vcelku rozumně vychází z toho, že Rada bezpečnosti OSN se omezí ve svých reakcích na "155-té vážné varování". "Místo přijetí nesmyslných rezolucí svět by nám raději měl poblahopřát ke zdařilé zkoušce," prohlásil zástupce Severní Koreje v OSN. Kim Čong Il a jeho parta se ve své licitaci nezmýlili: schválená rezoluce byla nakonec tak úspěšně vymiškovaná, že nepředpokládá možnost naplnění 7. paragrafu Charty OSN, tudíž vojenského zásahu vůči KLDR. Zákaz dodávek Rolls Royců, plavek od Armaniho, některých značek švýcarské čokolády a vybraných ročníků francouzských koňaků režim na lopatky nepoloží. Proti radikálnějším opatřením svorně, i když z různých důvodů, vystoupily Čína, Rusko, ale také Jižní Korea.

Pro Peking by svolení k mezinárodnímu zásahu znamenalo tiché přiznání nezdaru jeho vlastní vedoucí role na jednáních s Pchjongjangem, jež jí s úlevou svěřily Washington, Moskva, Seoul a Tokio. Čína je dnes největším obchodním partnerem KLDR. Na ni připadá 70% celosvětového dovozu do Severní Koreje. Je jasné, že opravdová blokáda Kim Čong Ilova režimu vyprovokuje hromadný útěk "obšťastněných" do Číny přes zelenou hranici. Peking o to nestojí, navíc potřebuje ve svém okolí beznadějně závislého desperáta, aby jeho prostřednictvím občas vyzkoušel trpělivost světa a zároveň si dodával na váze v roli umírňujícího "zprostředkovatele".

Jižní Korea má vlastní důvody, proč nespěchat s přijetím 7. paragrafu Charty OSN. Tyto důvody zahrnují víc než pochopitelné obavy o osud části vlastního národa obývající přeshraniční území. Seoul ví, že Kim Čong Il, bude-li zahnán do kouta, může sáhnout k nevyzpytatelným odpovědím a první na ráně bude vždy Jižní Korea.

Rusko také trvalo v RB OSN na zjemnění konečného znění rezoluce a jeho důvody jsou paradoxní. Rozhodně mezi nimi není nostalgie po volání komunistické minulosti dnes znázorněné houkáním Kim Il Sungova obrněného vlaku. Kreml se obává, že by přísné ekonomické sankce podepřené možností vojenského řešení vytvořily jakýsi "balíček", který by mohl být použit jako precedens při hledání východiska z íránské krize. Zmíněný paradox je v tom, že jaderné zbraně v rukou severokorejských blouznivců ohrožují ruské území více, než jiné účastníky hexagonály. Američané se dávno postarali o svou bezpečnost a rozvinuli na Aljašce protiraketové systémy. I Japonsko s americkou pomocí nyní zřizuje na svém území regionální systém PRO. Rusko na Dálném Východě nemá nic, neboť jeho ministerstvo obrany má za to, že více než KLDR zemi ohrožuje Norsko, Švédsko a Island. To proto všechny systémy PRO dislokovalo v Leningradské oblasti. Když před několika měsíci zkušební severokorejské rakety padaly do moře v bezprostřední blízkosti přístavu Nachodka, ruská protivzdušní obrana nejenže je nezachytila, ale ani nezaregistrovala jejich odpálení. Přesto (a čert ví, zdali ne právě proto) Moskva nepřipustí opravdové potrestání KLDR.

Dá se předpokládat, že nyní Pchjongjang znovu s chutí zasedne za stůl k šestistranným jednáním a bude to prezentovat jako zásadní ústupek, ke kterému byl dotlačen. Jednání budou opět dlouhá a bezvýsledná. Kim Čong Il má před očima příklad Teheránu, který již delší dobu úspěšně rozehrává rozporuplné postoje světových lídrů. Ti by ostatně měli seznat, že toto kolečko nadobro prohráli jak vůči Teheránu, tak vůči Pchjongjangu. A to i v tom případě, kdyby se zjistilo, že se žádná zkouška atomové bomby nekonala - to jen severokorejský lid slavil svátečním ohňostrojem narozeniny oblíbené konkubíny svého vůdce.

Čím méně jsou mocní tohoto světa schopni jednoty jakožto základního obranného reflexu, tím větší je pravděpodobnost, že Izrael a Japonsko budou muset ve věci zajištění své bezpečnosti spoléhat jen na vlastní síly. Z toho nekoukají ani zpěvy s tanci, ani obzvlášť tučná strava. Mrtví netančí a jídlo si nežádají.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .