Třicet let od Charty 77

Stávala se dokonce skutkovou podstatou trestných činů (podvracení, rozvracení, hanobení). I v běžném meziosobním styku člověk nevěděl, kdo ho práskne kádrovákovi, na oddělení zvláštních úkolů, na partaji nebo někde jinde. Charta 77 se pokusila o dialog s režimem tak, že převzala jeho terminologii, a usvědčovala ho z jeho vlastní nedůslednosti. I tak se s ním ocitla ve frontální konfrontací. Její autoři a signatáři riskovali to, co dnes pokládáme za samozřejmé hodnoty běžného života. Zaměstnání, kariéru, klid svých domovů, osudy svých dětí, osobní svobodu a bezpečnost. Mnozí také o toto všechno přišli. Profesor Patočka, jeden z prvních mluvčích Charty, zemřel po 11-hodinovém výslechu na StB.

Dones mě nepřestává zajímat určité srovnání. Ta promyšlenost, soustavnost a spolehlivá funkčnost tehdejšího represivního, donašečského a zastrašovacího systému

Tehdejšímu režimu se podařilo poselství Charty umlčet. Nikoli absolutně, ale okruh příjemců Charty

Lidé z okruhu Charty se pak chopili šance, kterou byl listopadový převrat. Nejprve vysokoškolští studenti, a hned po nich oni. Vytvořili naši reprezentaci. Pak tuto pozici postupně vyklízeli, protože přicházeli jiní. Dnes bychom nějakou stopu po Chartě těžko hledali. Je to passé.

Představuji si, jak to vysvětlím vnoučatům, až naberou rozum, pokud se mě budou na to ptát. Budou? Třicet let je už dnes hodně. Pro ně to bude dávnověk. Ale já se dědy ptal, co byla první světová válka, a on mi řekl, jak ji prožil a co si o ní myslí. Zeptal jsem se i na tu prusko-rakouskou. On vzpomínal, co mu o ní říkal jeho děda.

Řeknu vnoučatům, že to byl ve své době jediný čin, který mi umožnil nepropadnout se hanbou a nezalknout smutkem

Budou-li má vnoučata inteligentní, tázavá, a vzdělaná, řeknu jim, že Charta 77 je u nás právě tím mezníkem, jímž končila

V Chartě se totiž spojili

Vnímám proto Chartu jako labutí píseň, v níž se ozvaly ty lepší vymoženosti (pravda, tehdy už jen zbytkové), jichž dosáhla předchozí pokolení, počínaje rozkvětem naší národní vzdělanosti ještě za starého Rakouska, přes první republiku, odpor protinacistický, protistalinistický, až po krátké a poněkud naivní vzepětí roku 1968. Nu, a pak už jen Charta 77 jako poslední čin. Po něm už žádné činy. Jen události.

Zeptají-li se nedůvěřivě:

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .