Třicátý první případ majora Zemana

6. květen 2004

Je možné zcela pochopit motivaci Konfederace politických vězňů, která podala trestní oznámení kvůli vysílání normalizačního seriálu Třicet případů majora Zemana na komerční televizi Prima. S podobnými majory Zemany mají političtí vězňové své osobní zkušenosti. Zároveň je ale třeba přivítat rozumný postoj státního zastupitelství v příslušném obvodě, které potvrdilo postup policie a odložilo všechna trestní oznámení, týkající se majora Zemana.

I když seriál bezesporu byl ve své době natočen s úmyslem oslavit represivní složky totalitního režimu, nelze na něj pohlížet jako na propagaci hnutí potlačující lidská práva.

Diskuse o majorovi Zemanovi není ale jen diskusí o jednom hrdinném bolševickém kriminalistovi, kterému kladou do cesty překážky nejrůznější protisocialistické živly, jež musí likvidovat ve spolupráci se svými kamarády ze Státní bezpečnosti. Není ani jen o zkreslování historie. Takových zkreslení tu je za čtyřicet let komunistické vlády daleko víc. Bohužel nejen za čtyřicet let. Jde o celkový způsob vyrovnávání se české společnosti se svou minulostí. Je jen velmi příznačné, že major Zeman se stává určitým symbolem, přestože jde pouze o umělecký paskvil, který v současné době více než nějaká propaganda působí jako parodie.

Česká společnost se zjevně se svou minulostí nevyrovnala, ale tento povzdech je samostatně vyslovený trochu zavádějící. Má to své příčiny. Ta hlavní tkví v tom, že komunistický totalitní režim, především ten husákovský a normalizační, zasáhl společnost nikoli jako nádor, který je možné odooperovat, aniž by zbytek organismu byl zasažen. Zasažen byl organismus jako celek, každá jeho součást, byť trochu odlišně. Dokonce ani ti, kteří byli považováni za nepřátele režimu, nazývaní v sedmdesátých a osmdesátých letech disidenty, nezůstali bez následků. Také oni žili v nenormálním systému, v nenormálních poměrech, bez přirozeného a neomezeného kontaktu s ostatním demokratickým světem. Řada z nich se také ke svému přesvědčení dopracovala až postupně, přes selhání v padesátých letech.

Výsledkem je situace, kdy je těžké hovořit o vyrovnání se s minulostí, když vlastně přesně není patrno, s čím je třeba se vyrovnat. Otázka zní, kdo je vlastně vinen za totalitní režim a od které úrovně kolaborace je možné soudit. Samozřejmě, existují zcela evidentní případy lidí, kteří například týrali politické vězně. U nich je zřejmé, jak nemocný organismus v jejich případě reagoval. Typickým příkladem je vyšetřovatel StB, jemuž se tak dlouho dařilo vyhýbat soudu, až mu osud určil přijít před vyšší spravedlnost, než je ta pozemská. Odpovědnost soudu a konkrétních soudců, kteří nebyli schopni ji sjednat, je nade vší pochybnost.

Stejně tak je nepochybné, že situace, kdy bývalí pronásledovatelé požívají výhod penze a nashromážděného majetku, zatímco jejich oběti živoří, je stěží přijatelná. Také to svědčí o nemoci organismu. Jsou to ale všechno daleko podstatnější věci než jeden bolševický major v komerční televizi.

Celá věc má ale jeden další závažný aspekt, a to je, paradoxně, svoboda slova. Silná demokratická společnost se pozná podle toho, že nemusí pronásledovat verbální projevy, byť nepřijatelné, ale pouze konkrétní činy, na základě nich provedené. Hovořilo se o tom například u vydání knihy Mein Kampf nacistického diktátora Adolfa Hitlera, jejíž vydavatel byl trestně stíhán za tentýž paragraf, za který má být podle některých pohnána k odpovědnosti i televize Prima, za propagaci hnutí potlačující lidská práva a svobody. Trestní zákon by neměl nařizovat nebo zakazovat, co je možné vydávat a co je možné číst, či co je možné poslouchat nebo na co se dívat, a to z důležitého důvodu. Každý podobný paragraf je totiž gumový a dá se velice jednoduše zneužít proti čemukoliv, co jen odporuje obecnému vkusu.

Český právní řád je bohužel poznamenán nemocí organizmu, která ovšem nevyplývá jen z komunistické minulosti, ale z celkového evropského kontextu, který díky historickým peripetiím není také zcela zdravý. Evropské země mají vesměs ve svých právních řádech paragrafy, kriminalizující pouhé verbální projevy. Český právní řád jimi přímo přetéká. Kromě citovaného paragrafu o propagaci hnutí potlačující lidská práva je to například trestný čin pomluvy, šíření poplašné zprávy, hanobení národa, rasy a přesvědčení, podněcování k nenávisti a další. Je možné pochopit bohulibou motivaci zákonodárce, ale stále platí, co bylo řečeno, trestní paragrafy většinou stejně nemohou odstranit podhoubí jeví, proti kterým jsou namířeny a silná společnost je schopná si i s extrémismy všeho druhu poradit jinak než trestním zákonem. Naopak trestní zákony proti slovu se dají velmi dobře zneužít.

Totéž platí o majoru Zemanovi. Pokud je tolik lidí, kteří jsou ochotni se na seriál o hrdinném majorovi dívat, pak je třeba se spíše zamyslet nad tím, proč tomu tak je, než vinit komerční televizi, respektive konkrétního člověka, protože v českém právní řádu nelze trestně stíhat právnickou, ale jen konkrétní fyzickou osobu. Možná bychom pak přišli na něco zcela jiného. Lidé se totiž na majora Zemana nedívají ani tak proto, že by se jim stýskalo po estébácích, podstatnou část diváků tvoří také recesisté, nostalgikové, i ti, kteří ideologické vyznění seriálu nevnímají a mají rádi dobové detektivky. Televize pak seriál vysílá nikoli proto, že by její vedení zahořelo touhou po totalitě a chtělo ji propagovat. Očekává jen, že se právě tyto skupiny budou seriál sledovat. Za to je těžké někoho trestat.

Spustit audio