Tři mládenci a prohraná revoluce

Jde o tři někdejší brněnské studenty, kteří se mají omluvit někdejšímu šéfovi fakultní organizace KSČ za to, že byl v lednu 1990 v prohlášení revoltujících studentů nazván arogantním demagogem a kariéristou a oni to prohlášení jakožto zvolení zástupci studentů podepsali.

Je to historie dostatečně známá. Ví se též, že se případ vleče déle než 13 let a že se na něm podepsalo vícero soudů, včetně Nejvyššího i Ústavního. Ani nedávné rozhodnutí Městského soudu v Brně není definitivní tečkou, neboť odsouzení se odvolali. -Uvážíme-li skutkovou podstatu žalovaného deliktu, to, že úplně prvním soudním rozhodnutím v této věci bylo odmítnutí žaloby a že se věc přesto vleče dodnes, asi se neubráníme pocitu absurdity.

Ten se netýká chování pana Snášela (tak se jmenuje ten uražený komunista), které je zcela srozumitelné. Ten si nechce nechat líbit nelichotivá epiteta a zkouší to. Tím podrobuje naši justici zatěžkávací zkoušce. Podobně ověřuje spekulant zdraví banky a infekční agens zdraví těla. Zdrojem našeho pocitu absurdity je spíš způsob, jakým si počíná naše soudnictví.

Je třeba říci, že zdůvodnění každého soudního rozhodnutí, které kdy v této věci padlo, je svým způsobem racionální a že to platí i o tom zatím posledním. - Malér je ale v tom, že pokaždé jde o nějakou jinou racionalitu - přesněji řečeno o jiný výběr relevantních okolností, z nichž úvaha toho kterého soudce vychází - a že se tedy tyto odlišné racionality nikdy nemohou sejít. Jejich společné zastřešení by asi dokázala syntéza, která právě jaksi chybí. Schopnosti, která takovou syntetizující úvahu umožňuje, říkáme soudnost. V etymologickém slovníku mají k sobě slova soudnost a soudnictví blízko. Proč nás tedy nějaký soud nezbaví onoho pocitu absurdity? Soudnictví tady od toho přece je!

Jako laik mám pocit, že nejrozumněji se zachoval ten úplně první soud, který žalobu zamítl. Jenže naše soudnictví je věrným obrazem naší společnosti: je atomizované a vzájemně nekomunikující. Navíc uvažme, že patří k několika málo resortům, které totalitní režim zdevastoval nejvíc. Takové zdravotnictví, zemědělství, ba i školství a policie se nemohly vyhnout korektivní zkušenosti, kterou jim vnucovala realita života. Tuto zpětnou vazbu justice neměla, tak jako ji neměla armáda. Taková situace přeje různým dovednostem, dnes už nepotřebným, nikoli však rozvoji soudnosti. Je sice 15 let poté, ale to nic neznamená, regenerace je proces, který nenastává automaticky.

Uvažme dále nerovný spor o povahu práva, který u nás v tichosti probíhá. Tzv. přirozenoprávní pojetí je prý naivitou, neboť právo zakotvené v mravnosti, která se opírá o racionální evidenci, neexistuje, protože mravnost není než souhrn toho času akceptovaných zvyklostí. Reálně existuje jen právo psané, "pozitivní", dané většinovým konsensem, projeveným vůlí většiny zákonodárců a zachycené literou. Právní pozitivismus v tomto sporu tedy vyhrává, protože má za sebou většinu. A nejen tu politickou, ale i většinu veřejného mínění. - Rozhodčím tedy není rozum, neboť žádná nadčasová racionalita prý neexistuje, nýbrž konsens. Zkrátka: pravdou, hodnotou a normou je to, na čem se dohodneme.

V tak beztížném prostoru to má justice těžké, zejména je-li handicapem nejednoho z jejích pracovníků vnitřní nejistota plynoucí z nedostatku soudnosti, jíž lze čelit jen alibistickým lpěním na liteře zákona. Nemyslím, že by naše justice byla zcela nefunkční. Běžnou soudní agendu zvládá uspokojivě. Ale ve sporných věcech, do nichž se promítá epochální zvrat roku 1989, si neví rady. I v tom je obrazem naší společnosti.