Tráva bez rizika

Kuřákům ?trávy? bude hrozit napomenutí, zabavení drogy a pokuta. Tím by se Česko rázem zařadilo mezi nejvíce liberální země Evropy ve vztahu k tomuto problému. Je to překvapivý krok, má ale svou logiku.

Zacházet s drogami je obecně obtížné. Lze je totiž zakázat, ale nejde vymýtit. Tuhle prostou pravdu si Česká republika znovu ověřila po roce 1999, kdy přijala přísnou novelu trestního zákona. Podle ní hrozí vězení už těm, u kterých policie najde víc než pět dávek heroinu nebo deset dávek extáze či marihuany. Tvrdý postup se ale neosvědčil, spotřeba totiž roste.

Úspěchem České republiky na drogovém poli je fakt, že se zřejmě nezvyšuje počet takzvaných rizikových uživatelů tvrdých drog. Právě těm působí drogová závislost vážné zdravotní potíže, mnohé nutí nedostatek financí k trestným činům. Na takovém úspěchu se ale kromě represe jistě podílí poměrně hustá síť kontaktních center a terénních pracovníků, kteří závislým pomáhají a snaží se největším problémům předejít.

Potěšujícím důsledkem je i fakt, že mezi komunitou narkomanů neroste výskyt onemocnění AIDS. Tím se Česko liší například od Ukrajiny, kde již zaznamenali čtyři sta padesát tisíc případů. Mezi tuzemskou mládeží se ale rychle rozšiřují zkušenosti s marihuanou a extází. Marihuanu vyzkoušel každý druhý, extázi každý desátý. Pár desítek z nich se dostalo do vězení, to ale nemá na ostatní žádný vliv. Taková náhodná represe spíše svádí k protestu, který nepřináší velká rizika. Je to tedy další důvod, proč zakázanou drogu vyzkoušet.

Vicepremiér Mareš proto chce zrušit trestnost v případě marihuany. Není přívržencem drog. O tom svědčí, že doporučuje zvýšit tresty pro dealery heroinu, pervitinu a kokainu. Nadále by také trestal obchodníky s konopnými drogami. Uvědomuje si ale, že proti marihuaně je třeba hledat jinou cestu, v tomto případě osvětu. Zdá se to rozumné, mládež je třeba přesvědčit, že i marihuana může vést k vážným psychickým problémům. Její časté užívání nakonec není symbolem jakéhosi světáctví, není pouze nutnou strategií, jak se prosadit v komunitě vrstevníků, ale především dokladem, že člověk utíká před řešením životních problémů.

Kdyby se například na školách zavedl předmět, který by mládež naučil zacházet s drogami, nemuseli by si dívky a chlapci svou zkušenost odbývat na tanečních party a brát to ještě jako potřebnou emancipaci vůči světu dospělých. Proti Marešovým argumentům lze leccos namítnout. Především to, že společnost si s drogami obecně neví rady. Nikdo neví, co se stane v nejbližších letech, jak trh s drogami zareaguje na různá legislativní opatření, jak se změní obliba tvrdých a lehkých drog, jak se bude vyvíjet drogová kriminalita a jaké budou zdravotní důsledky?

To lze opravdu předpovídat jen s velmi nízkou mírou pravděpodobnosti. Zatím je jisté, že zvýšená represe drogový trh nezasáhla. Do republiky během té doby pronikly více organizované gangy a obchodní řetězce a vzrostla spotřeba. Určitě to platí u lehkých drog. Nelze to vyloučit ani u těch tvrdých, přestože poslední, naštěstí příznivá data, jsou z roku 2001.

Pokud Marešův návrh vláda i Sněmovna přijmou, také opět nebude jasné, jaké vzbudí reakce. Třeba se marihuana stane lidovou a obecně dostupnou drogou, jakou je třeba pivo a Česko cílem drogové turistiky. Anebo lidé o trávu ztratí takový zájem, protože už nebude zakázaná.

Nakonec se svými drogami se musí každý vypořádat sám. Návrh vicepremiéra podpoří ti, kteří dosud věří, že svět je možné zlepšit a proto je nutné zkoušet nové rozumné postupy. Trvat na represi je v tomto případě obyčejná kapitulace.