Tradiční odvolání

Zdá se, že poměry ve zdravotnictví nelze ani udržet, ani změnit. Tvrdí se sice, že je to nedostatkem peněz, ale stejně tak to může být tím, že peněz je ve zdravotnictví příliš moc. Kdyby se neplýtvalo, nemuselo by se šetřit. Jenomže kdyby se nešetřilo, nemohlo by se platit. Peníze, které v systému chybí, samozřejmě někam plynou. Lékaři to vědí, ale nepovědí. Mimo mikrofon někteří šeptem prozradí postupy, jak se fiktivně vykazují výkony a VZP bere na hůl, veřejným tajemstvím jsou provize lidem, kteří schvalují problematické investice, aby pak peníze chyběly na provoz a na mzdy, ani nemluvě o předepisování léků, na kterém jsou lékaři zainteresováni farmaceutickými společnostmi, respektive distributory léčiv.

Otevřená diskuse o tom, jak do zdravotnictví vnést pořádek, se nevede buďto kvůli zásadě, že košile je bližší než kabát, anebo kvůli falešné profesní solidaritě. Lékaři jsou solidární s tím, co je štve, požadují změny, ale současně jsou vůči každé změně podezíraví. Správně tuší, že nezmění-li se systém jako celek, bude každá jednotlivá změna k horšímu. Systém jako celek ovšem může změnit pouze manažer, nikoli doktor, přičemž handicapem manažera je z hlediska lékaře to, že nerozumí medicíně. Vlastně je zázrak, že nás lékaři léčí, při všech těch problémech, které mají sami se sebou.