Topolánkův styl politiky

Velkou osobností polistopadové politiky byl bezesporu Václav Havel, který vznik demokracie vůbec umožnil. Zároveň vybudoval na Hradě alternativní mocenské centrum, které trvale soupeří s vládou a využívá především veřejného mínění, když přímo nechceme říct populistických nástrojů.

Po Havlovi následovala velká trojka Václav Klaus, Miloš Zeman a Josef Lux. První dva se do dějin zapsali opoziční smlouvou. Modernizobali kompromisní tradici československé politiky, která sahá přes Národní frontu až k "Pětce" první republiky. Josef Lux vytvořil alternativní koncept, který se realizoval ve čtyřkoalici. Tato formace přispěla k pádu opoziční smlouvy, po Luxově předčasné smrti se však rozpadla. Na odkazu čtyřkoalice pak vznikla středolevá vláda roku 2002, její snahu o moderní levicovou politiku ovšem pohřbili dva další významní mužové, premiéři Jiří Paroubek a Mirek Topolánek.

Zvolili daleko radikálnější styl politiky a jejich útok na střed byl fakticky odplatou za porážku opoziční smlouvy. Jejich politika v sobě zároveň skrývá paradox. Jsou radikální a neustále vyhrocují vzájemný souboj. Zároveň zmírňují program, aby jejich strany byly přijatelné pro co nejširší okruh voličů.

První bitvu vyhrál Mirek Topolánek, který měl oproti Paroubkovi předstih, když do velké politiky přišel dva a půl roku před ním. Dokázal zvětšit voličský a koaliční potenciál své strany, což zúročil při volbách v roce 2006. Ukázalo se však, že Paroubek je těžký soupeř, který své protivníky umí donutit, aby sáhli až na dno svých sil.

Vytvořil a udržel vládu, která neměla většinu ve sněmovně proti sebevědomé opozici. Tak se dá v jedné větě popsat hlavní přínos Mirka Topolánka pro českou politiku. Zřejmě vytvořil pro Českou republiku menšinový model vládnutí, což je stejně významná zkušenost jako opoziční smlouva. Přitom se předem nedá říct, že jde o demokratičtější a méně korupční variantu vládnutí. Takové hodnocení patří až do závěrečné bilance Topolánkovy vlády.

Topolánek se naučil používat dva nástroje, které mu zatím k vládnutí stačí. Předně dokázal po vzoru Václava Klause z roku 2006 přetáhnout několik opozičních poslanců, s jejichž pomocí vládu ustavil. Tento postup skrývá jistá rizika, protože předem dává rozhřešení také poslancům koalice, kteří budou chtít opustit svůj koaliční klub. Skutečně se tak stalo a koaliční kluby dnes mají dokonce o jednoho poslance méně, než opozice. Ovšem sedm nezařazených poslanců dává dostatečný potenciál k prosazení důležitých zákonů, stačí se s nimi přátelsky domluvit. Nezařazení poslanci jsou také posledními zákonodárci, kteří by si přáli předčasné volby.

Premiér menšinové vlády udělal zajímavou zkušenost: není prakticky možné cokoli prosadit na řádné schůzi sněmovny. Je třeba vždy získat dostatek hlasů pro schůzi mimořádnou, vždy podle toho, jak domluvím většinu pro konkrétní návrh. Proto vznikla jedna mimořádná schůze pro rozpočet, jiná pro daňové zákony. Nevýhodou takové praxe je fakt, že stejný postup může zvolit opozice, jak svědčí mimořádné schůze pro Lisabonskou smlouvu a pro zrušení zdravotnických poplatků. V takto nepřehledné bitevní krajině se ovšem Topolánek cítí jako ryba ve vodě. Jeho příznivci říkají, že je rozený krizový manažer, který nakonec všechny potíže zvládne. Jeho kritici používají jiný termín a tvrdí, že nechává věci vyhnít, myslí tím ovšem zhruba to samé.

Topolánek rád nechává situaci vyhrotit a pak se snadno stane, že protivníci ztratí nervy. Ukázalo se to při schůzi o Lisabonské smlouvě. Sociální demokraté do hlasování o smlouvě nakonec nešli, protože měli obavu, že rozloží koalici, což by se zcela určitě stalo, kdyby hlasovali lidovci a zelení proti občanským demokratům. A mít vládu v demisi během evropského předsednictví není pro nikoho ničím příjemným. Naopak Topolánek se nebojí ani prohraných potyček. Pokud mu jeden návrh neprojde, předloží ho klidně znovu. A napodruhé zatím vždy vyhrál, jak se ukázalo například při prvním čtení rozpočtu na příští rok. V této chvíli není volební období u konce, vládu čeká evropské předsednictví a ekonomická krize. Podle toho jak projde následujícím obdobím se nakonec Topolánek bude hodnotit. Zatím se objevují dva názory. Podle prvního z nich je Topolánkova politika málo účinná a v důsledku sebevražedná. Nese s sebou velká slova a málo činů, proto se nemůže voličům líbit.

Naproti tomu existují experti, kteří oceňují Topolánka jako muže, který se v bezvýchodných situacích chová zcela pragmaticky a nakonec nějaké východisko najde. Pro řízení vlády v období, na jehož počátku měla váda i opozice stejný počet poslaneckých mandátů, je to vskutku vhodný člověk. Ve skutečnosti se úplně neliší od Jiřího Paroubka s jeho známou strategii spojenectví s Marťany. Rozdíl je v tom, že Paroubek domlouval dočasná spojenectví se stranami, Topolánek se domlouvá s jednotlivými poslanci. Co mu také zbývá.

Dnes je pravděpodobné, že Topolánek příští volby do sněmovny prohraje. Jeho model menšinového vládnutí se ale dá srovnat s tím, co v politice vytvořili jeho předchůdci.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .