Tomáš Klvaňa: Kýč a politika
V uplynulých týdnech vyslovil nezvykle vysoký počet amerických republikánů podporu demokratce Kamale Harrisové pro podzimní prezidentské volby. Není to šokující. Mnoho středových republikánů volilo v roce 2020 Bidena, nikoliv Trumpa, a proto také ve 14 volebních obvodech vyhrál Biden spolu s republikánským kongresmanem.
O něco víc překvapivým tahem kampaně Kamaly byl zisk veřejné podpory od bývalého soudce J. Michaela Luttiga, jedné z nekonzervativnějších a nejvíce vážených osobností amerického veřejného života.
Čtěte také
Luttig byl za prezidentského období George W. Bushe na všech seznamech kandidátů do Nejvyššího soudu, ale nakonec se na něj nedostalo. V krátkém videu svoji podporu Harrisové zasadil do kontextu boje dobra se zlem.
Nelíbí se to bývalému europoslanci za ODS Janu Zahradilovi, který na sociální síti na Luttigovo video zareagoval výrokem: „Zlo versus dobro. Jakmile politika degraduje na tento monstrózní kýč, ztrácí jakýkoliv obsah.“
Reaganův komunikační počin
Diskuze o kýči v politice intelektuálové rádi vedou a rádi si na pomoc berou známé pojednání o kýči z pera Milana Kundery o tom, že kýč je estetickým ideálem všech politických stran a hnutí. V době, kdy Kundera tyto věty napsal, byly aspoň originální, když už ne příliš osvětlující.
Čtěte také
To se nedá říct o nikom, kdo Kunderu od té doby citoval a jeho jalovou myšlenku rozváděl. Nikdy jsem nepovažoval diskuze o kýči v politice za přínosné.
Měřeno uměleckými kritérii je tak 80 procent veškeré politické komunikace kýčem. No a co? Proč by to mělo být nějak důležité? Umění má jiný úkol a jinou funkci než politika. Vztahují se na ně především estetická měřítka. Kýč je kategorie estetická, a právě v estetice dává největší smysl.
Politika je jiná kategorie, estetika je v ní totálně podřízena etice a pragmatice. Fakt, že se někomu něco líbí z nějakých důvodů a jinému se to nelíbí, nedovede politika posuzovat, a i kdyby chtěla, nebylo by to nijak užitečné.
Čtěte také
Můžete být esteticky geniální jako uniformy jednotek SS, ale pořád máte – uniformy jednotek SS. Můžete být esteticky pokleslý, a stále bojovat za dobrou věc.
Chytré řeči o tom, jak je něco v politice kýčem, jistě některým intelektuálům udělají dobře stejně jako sklenka chablis, nebo vychlazené plzeňské. Oba nápoje jsou lepší než mudrování na téma kýče v politice. Ponechme kýč v estetické dimenzi a politickou komunikaci poměřujme jinými měřítky.
Pamatuji se ještě na dobu, kdy se Zahradil prezentoval jako pravicový politik reaganovského střihu (dneska je spíš „římský model Giorgie Meloniové“). Nejslavnějším a nejlepším Reaganovým komunikačním počinem bylo morálně jasné označení Sovětského svazu za ohnisko zla v moderním světě. Podle toho, co dnes píše Zahradil, byla Reaganova věta však tehdy bezcenným kýčem a jeho politika tedy „ztratila jakýkoliv obsah“.
Nevím, jestli si to Zahradil skutečně myslí, a není to důležité, jen dovádím jeho konstrukci do logického důsledku, abych ukázal, jak je absurdní.
Autor působí na New York University Prague
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
