Tomáš Klvaňa: Ke 20. výročí 11. září se rýsuje Bidenova doktrína
Po 11. září 2001 Joe Biden, senátor za stát Delaware, podporoval válku Spojených států v Afghánistánu a později jako předseda zahraničního výboru Senátu hovořil o nutnosti budování státu v Afghánistánu a garantování občanských svobod. Před několika dny přednesl prezident Joe Biden projev, v němž obhajoval stažení amerických vojsk z Afghánistánu a načrtl obrysy čehosi, co by se mohlo stát jakousi Bidenovou doktrínou.
Prezident najednou zněl jako jakýsi zahraničně politický realista kissingerovského střihu. Podle něj musí Spojené státy od základu změnit svoji zahraniční politiku, zejména přestat se pokoušet nerealisticky přetvářet jiné země ke svému obrazu. Vojenské jednotky by podle Bidena měla Amerika nasazovat jen v případě, kdy je jednoznačně v sázce národní zájem, je jasně dána strategie, a také jsou stanoveny podmínky pro odchod.
Čtěte také
Dalo by se skoro říct, že Biden zněl jako Donald Trump – pokud by Trump uměl formulovat myšlenky sofistikovaně, takto nějak by býval mohl mluvit.
Bidenova proměna kopíruje proměnu Ameriky po 11. září. Vojenské akce v Afghánistánu, a v jistém smyslu také v Iráku, nebyly zdaleka jen plánem George W. Bushe a dnes zatracovaných neokonzervativců. Byly to logické reakce na nenadálý útok a obavy z něj vyplývající. Tou hlavní obavou bylo, že se teroristické síti s globálním dosahem podaří získat zbraně hromadného ničení.
Chaoticky, hloupě a kontraproduktivně
Spojené státy jsou pořád strategicky nejdůležitější zemí světa. Její vojenské moci se zdaleka nikdo nepřibližuje, a i když se jí ekonomicky zhruba vyrovná Evropa a Čína, politický vliv Ameriky je stále neotřesitelný.
Čtěte také
Jako lídr světových demokracií a jediná supervelmoc má Amerika určité povinnosti, kterých když se nezhostí, neuchopí je žádná jiná mocnost. Evropa je stále příliš slabá a roztříštěná a jistě nechceme, aby se o stabilitu světového obchodu nebo strategickou rovnováhu v krizových a potenciálně krizových oblastech starala komunistická Čína nebo nacionalistické dekadentní Rusko.
Je tedy velmi snadné říkat, že Amerika by se příště měla angažovat jen tam, kde má jasný zájem a je dána strategie exitu. Něco takového se přece neřídí stejnými zákony jako v přírodních vědách. Úder na síť al-Káidy závisel na omezení moci Tálibánu. Po jeho porážce bylo nutné pomoci Afghánistánu aspoň částečně postavit se na vlastní nohy. A tak dále – vždycky je třeba udělat ještě něco dalšího, co se nedalo dost dobře plánovat, vždycky je třeba vážit tu nejméně špatnou z nejasných možností a výsledek je nejistý.
Není reálné chtít po politicích, aby narýsovali jasnou, omezenou strategii a stanovili zřetelné podmínky pro odchod. Takto hezky se dělají powerpointové prezentace v klimatizovaných zasedačkách, ale realita silové konfrontace v dnešním světě asymetrických hrozeb je úplně jiná.
Biden měl podle mého názoru pravdu, když stáhl vojáky z Afghánistánu, udělal to však chaoticky, hloupě a kontraproduktivně. Pokud však chce z období po 11. září 2001 hledat poučení, měl by to udělat s větším rozmyslem, než tak doposud dělá. Amerika si totiž může nakrásně říkat, že už se o válku nezajímá. V takovém případě si však buďme jisti, že se válka bude zajímat o Ameriku.
Autor působí na New York University Prague
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
