Togo, vzpomínky na otroctví

25. říjen 2011
Tři čtvrtiny obyvatel Toga žijí na venkově

Dřívější název tohoto území zněl Otročí pobřeží. Úzce s tím souvisí i nedobrovolná migrace obyvatel z tohoto malého afrického státu.

Procentuelně možná nejvyšší podíl potomků Tožanů dnes žije v Americe, byť už jde jenom o genetické následovníky. Neustálé střídání otrokářů, kteří měli v Togu své hlavní základny, odtud totiž odvedlo velké množství obyvatelstva. Územím mezi 11. a 16. stoletím původně migrovalo mnoho rozdílných národů a pobřeží už na konci 15. století lákalo dobrodružné Portugalce. Ty v 17. století stále častěji vytlačovali holandští, angličtí a francouzští obchodníci, kteří kupovali poddané místních náčelníků, nebo chytali otroky na polích a nutili k imigraci na druhý břeh oceánu. Na jihu oblasti se to týkalo především kmenů ze svazu Ewe, které byly podstatně zasaženy. Severní domorodá království Dagomba a Gondža se dokázala ubránit.

Od druhé poloviny 19. století byli v Togu aktivní hlavně kolonizátoři z Německa. Po 1. světové válce si však území mezi sebe rozdělily státy Francie a Velká Británie, přičemž britské území se později stalo součástí Ghany. Současné Togo tak vlastně vzniklo pouze z východní, francouzské části území. Francouzština zůstává úředním jazykem, i když jako obchodní mezi lidmi převládají jazyky z rodiny Gbe. Kolonizátoři, kteří jednotlivé národností skupiny nutili k migraci a přesidlování, místní obyvatelstvo po náboženské stránce příliš neovlivnili. Animisté stále tvoří polovinu zdejší populace, hlavně na severu tvoří další osminu muslimové a směrem na jih je čtvrtina katolíků a 12 % protestantů.

Nynější země má přes 6,5 milionu obyvatel. Tři čtvrtiny lidí žijí na venkově a po migraci příliš netouží. Mezi nimi jsou nejpočetnější národností Ewové. Hovoří súdánským jazykem ze skupiny kwa. Jejich organizace má stále náčelníky a jsou roztroušeni v řadě menších etnických skupin. Ty byly kdysi nazývány odborníky "zbylé národy Toga" a považovány za původní obyvatele, zatímco Ewové museli migrovat ze severu a východu. Ewů je dnes v Togu asi třetina, mezi dalšími národy vynikají Kotokoli z čadských skupin a nilosaharští Čambové ve středu země nebo lidé skupiny Kabye (asi pětina) na severu. Mezi další etnické skupiny patří Ouatči, Mina, Mossi, Aja (okolo 8 %) nebo Akanové.

Desetitisíce Tožanů musely v nedávné minulosti migrovat během občanských válek a taky za vlády diktátora Eyadema Gnassingbé. Ta trvala na Afriku rekordních 38 let. Na převažující agrární stránce země to vliv nezanechalo. Sklízí se tu proto hlavně sorgo, kukuřice, rýže, maniok a bavlna, spolu s typickými plody tropických plantáží jako kokos, kakao, banány, káva a podzemnice olejná. Migrující pastevci chovají ovce, kozy, skot, ale taky drůbež a prasata. Nejdůležitější těžba je fosfátová. Potomky otroků vyvezených do Ameriky Togo k návštěvě neláká tolik jako třeba Senegal, Libérie, Ghana a Nigérie. Tožané si to spojení ale začínají uvědomovat a chtějí podpořit svůj turistický průmysl. Ten však je zatím v plenkách, takže na velmi vzdálené bratrance čekají jako na lidi, kteří by nyní do země předků mohli investovat.

Seriál Svět a migrace vysíláme v magazínu o světě, jeho rozmanitosti a problémech Sedmý světadíl.

Spustit audio
autor: David Ašenbryl