Ticho před bouří

President Klaus pak ještě vzkázal, že se bude snažit, aby se onen tajemný budoucí názor co nejméně lišil od vůle většiny občanů. V úterý odpoledne vedl naopak britský premiér Tony Blair v Dolní Sněmovně britského parlamentu podobně několikahodinovou, ale naprosto otevřenou a velmi ostrou diskusi o všech aspektech plánované konfrontace se Saddámem Husajnem. V přímém televizním přenosu bojoval za svůj názor, a nesl svoje argumenty i kůži na trh. Odpůrci i zastánci invaze do Iráku se střídali v rychlém tempu, hovořili přímo ze svých lavic, vždy k věci a každému z nich perfektně připravený premiér stihnul odpovědět.

Zatímco česká politická reprezentace ponechala v největší mezinárodní krizi posledních deseti let svoje občany v téměř absolutní temnotě a bez vysvětlení svých motivů a argumentů pro či proti, Tony Blair si dovolil dokonce hlasování, které, byť jen teoreticky, mohlo znamenat konec jeho vlády. To vše necelé dva dny od vypršení ultimáta a tedy pravděpodobného zahájení války, a znovu zdůrazňuji ten rozdíl, v přímém televizním přenosu a tedy, před očima voličů. To je parlamentní demokracie.

A tak zatímco v této kritické chvíli před svůj lid předstupují americký i irácký president, stejně jako presidenti Ruska, Polska a Francie, či premiéři Británie, Španělska a Německa, čeští představitelé svému lidu jenom záhadně vzkazují: "Jednou přijde den a my budeme mít názor. A když se zrovna budete dívat na televizi, tak ho uslyšíte". Není to jenom formální klopýtnutí. Britský premiér vyjádřil v zápalu parlamentní diskuse názor, který spojuje odpůrce i zastánce války s Irákem. "Irácká krize určí mezinárodní politiku na celou příští generaci" - řekl Blair v Dolní Sněmovně.

Z domácího pohledu jde o příliš vážnou věc, abychom před veřejností nepřednesli všechny informace a argumenty pro i proti. Jedině tak zaručíme kontinuitu a kulturnost diskuse, která musí přetrvat všechny vlády i jejich ministerské předsedy. Z pohledu mezinárodních vztahů je Blairovo tvrzení stejně platné. Irácká krize je předznamenáním selhání institucí tvořených po druhé světové válce právě k prevenci podobných situací.

Americké vyhlášení ultimáta, podpořené Velkou Británií a Japonskem doprovází jenom poslední zopakování francouzského, ruského, čínského a německého odmítnutí. Jak se čekalo, Saddám Husajn a nejvyšší vojenské velení Iráku americké ultimátum odmítli. Možná, že se ještě v nadcházejících hodinách dočkáme nějaké navenek dramatické halasné diplomatické iniciativy Ruska, či Francie, odsunutých v okamžiku ultimáta v této krizi do bezvýznamnosti.

Nelze však už očekávat, že by Spojené státy se svými spojenci ustoupily. S odplývajícími hodinami do konce ultimáta, které má skončit nejpozději ve čtvrtek, šestnáct minut po třetí hodině ráno, se nad budoucím bojištěm rozprostře klid. Rozhodování převezmou vojáci a jejich myšlení. Sáhne Saddám Husajn k preventivnímu útoku na shromážděné invazní jednotky? Použije přitom zbraně hromadného ničení? To jsou dnes otázky, které musejí být řešeny právě proto, že selhala politika.