Thomas Kulidakis: Vrbětice, bulharská stopa a obraz Ruska ve střední, východní a jihovýchodní Evropě

Spor mezi Bulharskem a Ruskem má kořeny v čerstvé aféře z letošního března. Těsně před parlamentními volbami bulharské úřady odhalily údajnou špionážní buňku vedenou bývalým šéfem vojenského zpravodajství. V jeho skupině byli aktivní vysoce postavení lidé, kteří měli přístup k utajovaným dokumentům vlastním i spojeneckým. Následně Bulharsko museli opustit dva diplomaté, měsíc poté ke stejnému kroku přistoupilo Rusko.

Čtěte také

Rádio Svobodná Evropa: Bulharsko asi obnoví šetření výbuchů u vesnice Iganov z roku 2015. Kvůli možné souvislosti s Vrběticemi

Po vyhoštění ruských diplomatů se bulharský premiér sešel s ruskou velvyslankyní, podle tiskového prohlášení jednali v atmosféře „dobré vůle a pokračování pragmatické spolupráce“, a jelo se dále. Přesto, vyhoštění letošní i loňské je zásadní změna oproti roku 2018. Tehdy bylo Bulharsko jednou ze zemí, které odmítly solidárně s Velkou Británií vykázat ruské diplomaty. Sofie to zdůvodnila veřejným míněním na straně jedné, potřebou spolupráce a nepálení mostů komunikace na straně druhé.

Podobně v zemi rezonovala i stávající česko-ruská kauza. Poctivě zpravodajsky pokrytá médii, bez nějaké vlny pohoršení nebo údivu. Ostatně, samotný fakt, že do kauzy mohl být zapletený obchodník se zbraněmi Emilian Gebrev, se stal spíše zdrojem povzdechu nad bulharskou realitou po transformaci z režimu předchozího do režimu nového. Vše se tedy odehrálo v podstatě podobně jako v jiných zemích na Balkáně, zasazené do střetu Ruska se Západem, přičemž vývoj na Ukrajině do jisté míry poutal velkou část pozornosti.

Vztahy k Rusku

Čtěte také

Skripalova otrava, Bulharsko… a Vrbětice? Posláním GRU je subverze, výbuchy do toho zapadají, říká novinář NYT

V době poplatné česko-ruské krizi se udála ještě jedna událost zasazující vývoj a reakce jednotlivých států do širšího kontextu. Na Slovensku působí think-tank Globsec, který mimo jiné každý rok organizuje kongres, navštěvovaný i politickými elitami typu německého ministra zahraničí. Tato organizace – placená mimo jiné z fondů americké vlády, jak nezapomněla uvést bulharská média, zároveň o sobě ale uvádí, že zdroj financování nutně neznamená, že musí hájit jeho pozice – dokončila mezinárodní průzkum veřejného mínění o vztahu k Rusku v regionu jeho bývalých spojenců, Polskem počínaje, přes Slovensko, Maďarsko, Srbko, Bulharskem konče.

Po zprůměrování shromážděných údajů došli výzkumníci k výsledku, který zámořské plátce provozu může potěšit jen v případě, že hledají pravdu, a ne pohodlnou lež. Zjistilo se, že v regionu střední, východní a jihovýchodní Evropy si 45 procent lidí myslí, že NATO Rusko provokuje tím, že ho obklopuje vojenskými základnami. Ruska se obává jen čtvrtina respondentů – to je polovina oproti Spojeným státům americkým. Kupříkladu v Bulharsku se podpora NATO snížila v roce 2020 na 47 procent, 55 procent lidí nepovažuje Rusko za hrozbu pro svou zemi. Výsledky jsou zajímavé a ukazují, že s výjimkou Polska a půl na půl rozděleného Česka si Rusko nestojí zas tak špatně, jak by si mohlo stát a jak by se mohlo zdát.

Spolupracovník Českého rozhlasu v Řecku Thomas Kulidakis|foto:Archiv Thomase Kulidakise,Český rozhlas

V tomto ohledu je zřejmé, že narativy studené války neskončily, studená válka trvá. Každý stát si v ní musí najít své místo, protože Švýcarsko je jen jedno. Někdo se snaží plavat pragmaticky více, někdo méně. Ostatně tak i výzkumníci jednotlivé země regionu rozdělili. První jsou ti, kteří se s medvědem objímají. Druzí pragmatici, kteří ho podle výzkumníků s básnickým střevem krmí, kam má patřit Česko, Maďarsko a Severní Makedonie. Mezi skeptiky ve vztahu k Rusku patří Rumunsko a Polsko. Bude zajímavé sledovat, kam se výzkum posune příští rok, kdy kauza Vrbětice a její dozvuky dopadnou na veřejné mínění, volby i novou vládu v České republice.

Autor je komentátor Českého rozhlasu