Thomas Kulidakis: Nešťastné téma uprchlictví a migrace se vrací jako bumerang

Počty migrantů a uprchlíků mířících do Evropy klesají
Počty migrantů a uprchlíků mířících do Evropy klesají
Počty migrantů a uprchlíků mířících do Evropy sice klesají, ale téma s nimi související se vrací jako bumerang. Už v roce 2015, v době nejvyhrocenější krize vyvolané nepřipraveností dosavadního azylového systému bylo zřejmé, že hluboké příkopy vykopané mezi státy údajně solidárními a státy údajně nesolidárními budou členské státy EU rozdělovat ještě dlouho poté, co se situace dostane pod kontrolu.

Německá kancléřka Angela Merkelová pod vlivem snahy přilákat německé sociální demokraty k pokračování velké koalice změnila svůj přístup a pokud se jej bude v budoucnu držet, nemusí to pro nás znamenat nic hezkého.

Šéfka berlínské vlády byla totiž v minulosti ta, která odmítala spojovat otázku přerozdělování a přijímání lidí přibyvších do Řecka a Itálie s otázkou fondů Evropské unie určených na rozvoj chudších států a regionů.

Tvořila tedy společně se šéfem Evropské komise Jeanem-Claudem Junckerem protiváhu vůči jiným politikům států bývalé Západní Evropy. Například vůči bývalému italskému premiérovi Matteo Renzimu, který opakovaně prohlašoval, že solidarita nemůže být jednosměrná. A že doufá, že to nebude muset zdůraznit při projednávání příštího rozpočtu EU.

Také Lucemburčané prohlašovali, že chápou, že Visegrádské státy neměly tradici přijímat uprchlíky, ani kolonie, ale na druhou stranu Lucembursko zase nemělo „tradici v posílání peněz na východ“.

Emmanuel Macron

Obdobně se vyjadřovaly také jiné státy, třeba Nizozemsko a Belgie. Belgický premiér dokonce nedávno prohlásil, že pokud se státy Visegrádu nebudou ochotné dohodnout na kompromisu, na obzoru je další možné přehlasování ve věci budoucího azylového systému zvaného Dublin IV.

Časy vysvětlování a bojů

Na tomto místě se také hodí připomenout jasně deklarovanou touhu nového francouzského prezidenta Macrona „ukáznit“ kverulanty z Východu. Dokud ale šéf Evropské komise a německá kancléřka tvořili jednolitý blok proti snaze spojovat to, co by se spojovat nemělo, tedy peníze na rozvoj a požadovanou solidaritu v uprchlické otázce, nebylo vše ještě tak horké.

A zastávali se vehementně, byť paradoxně o to víc, o co víc se na obě těžké váhy evropské politiky v České republice poukazovalo v mírně řečeno nepříznivém světle.

Teď se ovšem situace změnila. Šéf Evropské komise dostál svým slovům, že na vynucování po právu přijatých rozhodnutí členských států jsou i jiné nástroje a teď čelíme žalobě kvůli neplnění kvót. Kancléřka Merkelová se chystá na spolupráci s SPD, jejíž politici typu stávajícího ministra zahraničí Sigmara Gabriela nebo Martina Schulze byli pro krácení dotací už dříve.

Kancléřka Angela Merkelová

A tak německá kancléřka vystoupila před německými zákonodárci a prohlásila, že chce společný unijní azylový systém, který odolá krizím a bude solidární v rozdělování běženců. A konečně, že solidarita nemůže být jednosměrná.

Aby toho nebylo málo, kromě žaloby u Evropského soudního dvoru a otočky německé kancléřky vyšla nová zpráva vlivné organizace Amnesty International, podle níž se čeští politici, vláda i prezident vyjadřovali xenofobně na adresu uprchlíků a schválně docházelo k uplatňování restriktivní politiky.

To je sice podle mluvčího prezidenta blábol a podle bývalého ministra vnitra zase jedno, protože minulá politika byla správná, protože Českou republiku „uchránila od významnější migrační vlny“.

Thomas Kulidakis

To vše může být v souladu s běžným většinovým názorem v České republice. Ale nic to nemění na tom, že pro zemi našeho významu s otevřenou ekonomikou je důležité, jak nás vnímají v zahraničí, stejně jako nevyschnutí finančních toků plynoucích z Bruselu.

Novou českou vládu tedy čekají těžké časy, plné vysvětlování a bojů na domácí i zahraniční scéně, s velmi malou pravděpodobností větších než dílčích úspěchů.