Thomas Kulidakis: Naděje na úspěch rakouského plánu s afghánskými migranty
S koncem evakuace západních sil z Afghánistánu klesá téměř na nulu šance, že se místní lidé toužící opustit zemi dostanou na Západ legálně. A to i v případě, že byli spolupracovníci zahraničních sil. V nepřímé úměře narůstá jediná možnost, jak se pokusit odejít – využít převaděčských sítí vydělávajících na nelegální migraci. Je tedy jedině správné a prozíravé, že se okolní země, kterých se to týká, snaží patřičně připravit.
Turecko posiluje ochranu hranice s Íránem, Bulharsko s Tureckem a Řeckem, Řecko s Tureckem. Dominový efekt horečných příprav pokračuje dále po balkánské migrační stezce, která je široké veřejnosti nechvalně známá od roku 2015.
Čtěte také
Vzhledem k tomu, že se zatím celé Evropské unii nepodařilo za šest let reformovat azylovou a migrační politiku, přebírají aktivitu jednotlivé členské státy a Evropská komise.
Není překvapivé, že dochází k naprosto odlišnému přístupu. Symbolizuje to následující vývoj. Kupříkladu Španělsko vybudovalo tábor pro evakuované, které chce Evropská komise distribuovat do členských zemí.
Rakousko se brání, že už 40 tisíc Afghánců má z minulosti, tudíž nevezme nikoho. Podobně argumentuje také například Řecko, dokonce ani udávaný počet běženců se neliší. Evakuované v řádu jednotek ale ještě prý snese.
Rakouská vláda ovšem zašla ještě dál. Oprášila plán na vybudování záchytných center, uprchlických táborů, dočasných ubytovacích míst, prostě skladišť běženeckých lidských duší mimo území Evropské unie.
Zkoušet stejnou věc pořád dokola
Naposledy se tento plán objevil v roce 2018, kdy výměnou za peníze a jiné laskavosti měly být podobné tábory v neunijních zemích na Balkáně. Jejich hodnocení takové ideje trefně vyjádřil albánský premiér Edi Rama. Řekl, že na to jeho země nepřistoupí, i kdyby měla výměnou možnost vstoupit do Unie, což samozřejmě chce.
Čtěte také
Teď sice Albánie přijímá evakuované Afghánce pro Američany, stejně jako Kosovo a Severní Makedonie, ale to je jiný obchod. Má to být, než půjdou do Ameriky – a je to snaha naklonit si zámořskou velmoc. Proto Edi Rama pohovořil o tradiční albánské pohostinnosti, podle níž každý dům patří Bohu a hostu.
Rakousko chce, aby výměnou za peníze učinili Uzbekistán a Turkmenistán to, co balkánské země v minulosti odmítly stejně jako země severu Afriky. Rakousko mohlo zmínit také Tádžikistán, který už projevil ochotu přijmout až sto tisíc lidí z Afghánistánu. Mezi řádky je ale zřejmé, že se jedná hlavně o turkickou menšinu.
Ostatní dvě země mohou samozřejmě zvažovat, proč si nevzít kufry peněz od unijních daňových poplatníků, aby si Unie umyla ruce a nemusela zase čelit nelegální migraci. Je to sice nepravděpodobné, ale možné.
Jestliže se tak stane, podaří se rakouské vládě s podporou Unie popřít platnost Einsteinova bonmotu, že šílenství je zkoušet stejnou věc pořád dokola a očekávat jiný výsledek.
Pokud to ale vezmeme čistě lidsky, běženci si mohou nadále vybrat riskantní cestu do Evropy, protože tam jim může být v jejich očích lépe; sousedé Afghánistánu si mohou vzít peníze už jen kvůli páce na Unii ve stylu Turecka a migrační dohody roku 2016.
Na nelegální migraci to asi mnoho nezmění, stejně jako na faktu rozvráceného Afghánistánu.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
