Finální fáze vyjednávání podmínek odchodu Velké Británie z Evropské unie je příkladová studie jedné z teorií her používaných při zkoumání mezinárodních vztahů.
V tomto případě se jedná o takzvanou hru na kuře. Jedna i druhá strana se tváří, že neustoupí. Směřují k postupné srážce v naději, že přece jen protihráč ustoupí a fatálnímu střetu se vyhne.
Postoj členů britské Konzervativní strany nejde redukovat pouze na konflikt mezi zastánci a odpůrci členství země v Evropské unii. Ve skutečnosti ve vládnoucí formaci existuje hned osm poslaneckých frakcí, upozorňuje evropská mutace serveru Politico.
Do této kategorie spadá vyjádření evropského vyjednavače Michela Barniera, který opět britskou vládu obvinil, že si chce vybírat rozinky z pravidel evropské spolupráce. Jinými slovy řečeno, má zájem pouze o smetanu.
Podle Barniera by možnost oddělit volný pohyb zboží od služeb znamenala podkopání samotného základu evropské integrace a motivovala i jiné neunijní země k podobným požadavkům. Narážka na Spojené státy americké a Čínu je leitmotiv podobných úvah. Každopádně unijní zástupce má pravdu, protože nelze stát mimo unii a mít výhody unijního člena bez jeho povinností.
Protihráčka unijního vyjednavače, britská premiérka Theresa Mayová, zase odmítá jakékoliv ústupky, které by nebyly v národním zájmu její vlasti. Vzhledem ke skutečnosti, že bohužel ani ve Velké Británii nemají jasno, jestli a jaký brexit chtějí, je takové prohlášení na hranici diplomatické přijatelnosti. Na jednu stranu podstatná část britské opozice, vládních konzervativců a podle průzkumů i veřejnosti stále více volá po opakování referenda.
Na stranu druhou roste tlak na odchod bez dohody, případně nulové ústupky Evropské unii. A do toho velké společnosti, výrobci a pěstitelé v ostrovní monarchii varují před dopady brexitu bez jakékoliv dohody. Jestliže mají v samotné Velké Británii zmatek, co vlastně chtějí, není se co divit, že se Theresa Mayová zmohla na jedinou definici národního zájmu. Podle ní by nové hlasování o členství v unii byla „hrubá zrada britské demokracie“.
Pokud britský parlament odmítne případnou dohodu premiérky Theresy Mayové s Bruselem o odchodu z Evropské unie, nebo pokud by se zdálo, že k žádné vzájemné úmluvě vůbec nedojde, mohlo by se o brexitu uskutečnit druhé referendum.
Britská premiérka se ovšem v tomto ohledu zásadně mýlí. Právě první hlasování o členství země v unii ukázalo limity přímé demokracie. Britským voličům už pár dnů po referendu vůdčí osobnosti propagující rozluku s evropským projektem sjednocení oznámili, že lhali v řadě věcí, o jiných mluvili nepřesně. Britští voliči nevěděli, kolik společností se bude chystat odejít, jak složité bude dojednat budoucí vztahy s unií. A nejen s ní.
Velká Británie bude muset přejednat také smlouvy s třetími zeměmi, se kterými měla dohodnuté vztahy prostřednictvím Evropské unie. Smluv je několik stovek. Smutný je také pohled na šéfku vlády bývalé světové velmoci, která jezdí po světě a doprošuje se nových dohod. Lichotí tanečky v Africe, lichotí ve Spojených státech, Kanadě i Číně. Jenže mezinárodní obchodní smlouvy se vyjednávají mnohdy i desetiletí. A kdysi tak velká Velká Británie tahá za kratší provaz.
Britští voliči také nevěděli, že rozdmýchaná nenávist k unijním občanům především z východní Evropy jejich ekonomiku připraví o řadu pracovních sil. V ovocnářství, nemocnicích i jinde. Po dvou letech od brexitu by měli Britové mít šanci znovu říci svůj názor. Ve světle nových skutečností.
Pravý svátek demokracie totiž je mimo jiné fakt, že rozhodnutí nejsou nevratná. A pravý svátek demokracie jsou volby, o nichž rozhodují dobře informovaní voliči. Pokud by se znovu hlasovalo, možná by už nebylo nutné doufat, že se hra na kuře změní v kooperativní hru s nulovým součtem. Tedy výsledkem výhodným pro obě strany.
Václav Žmolík, moderátor
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
