Těžká domluva

3. červen 2005

Bezprostředně po francouzském a nizozemském odmítnutí evropské ústavy zkrachovala také tříletá snaha pětadvaceti zemí Evropské unie o přijeti společných pravidel pro trestání xenofobie a rasismu. Ochotu akceptovat obtížně vyjednaný kompromis nakonec projevilo třiadvacet zemí, dvě ovšem, Francie a Itálie, nikoli.

Všichni se sice shodli, že rasismus a xenofobie odporují evropským hodnotám, ale neshodli se, jak zmíněnou shodu přetavit v čin. Vypadá to tak, že bychom si na marnost hledání jednomyslné shody měli zvyknout. Jednomyslně se členové EU neshodnou na závažných rozhodnutích, protože je zablokuje někdo s opačným názorem. A kompromisní, tedy nic moc neřešící řešení, pak pokaždé někdo zablokuje pro změnu kvůli jeho bezzubosti. Nemožnost dohody ovšem zpochybňuje smysl dohadování. Pětadvaceti ministrům spravedlnosti se po tři roky kupovaly letenky, daňoví poplatníci jim platili ubytování a stravu, aby nakonec skutek utek. Navíc v době vysokorychlostního internetu, který umožňuje chatování za pár euro.

Kdyby se tihle povedení diskutéři směli fyzicky setkávat pouze pod podmínkou, že už svůj problém vykorespondovali, vytelefonovali a zbývá hotovou dohodu slavnostně podepsat, situace by se asi zlepšila. Ve snaze udělat si jednou za čas výlet do Bruselu by se ministři více snažili. Třeba proto, aby donesli dárky z cesty manželkám a dětem. Takovýto způsob politiky, šetrný ke kapsám občanů, ovšem naráží na vážnou komplikaci. Unie by se na levné elektronické komunikaci musela shodnout jednomyslně. A právě té jednomyslnosti nejsou politici schopni. Je jich na domluvu beznadějně moc. Jako ten Ahasver jsou odsouzeni věčně bezcílně putovat a marně řečnit.

autor: iho
Spustit audio