Tetování (6.díl): Barevná nádhera i kníry japonských žen
K tradičnímu obrazu japonské kultury se samuraji, kaligrafií, gejšami, břitkou katanou či bonsajemi je třeba přidat i tetováž. Nejstaršími indiciemi o tetování jsou artefakty kultury džómon (8000 až 300 př. n. l.), jež dala vzniknout zdobeným figurkám dogú.
První písemnou zmínkou je text z roku 297 v čínské kronice Wej ťi. Čteme: "Těla si potírají na růžovo a šarlatovo, užívají pudr. Muži, velcí i malí, si tetují tváře a zdobí těla vzory." Je zvláštní, jak místní tetování významně ovlivnilo soudobou uměleckou tatuáž, přestože jeho kořeny tkví v zakrývání trestaneckých cejchů. "Pro tetování existuje více výrazů: irezumi, šisei a horimono. Zatímco prvními dvěma se označuje menší tetování, termín třetí se vžil v předmoderní době, kdy tetování dosáhlo nejen mimořádné obliby, ale vysoké úrovně a velkoplošné kompozice," píše japanoložka Vlasta Winkelhöferová.
Až do 16. století byli tetováni renegáti. Ale v 17. věku se na Nipponu začíná mluvit o "kérkách" i ve zkrášlujícím smyslu. Třeba v románu o rozkošnicích z roku 1682 jsou pasáže o projevech lásky, jež si na těla zvěčňovaly prostopášnice (irebokuro neboli "vstříknutá krásná skvrna"). Často šlo o jména milenců či zákazníků. Zlom nastal v 18. století s érou Edo. Zásadní byly tisky z desek - vydávaly se barevné dřevořezy ukijoe se vzory pro tetování; například novela Suikoden o 108 tetovaných zbojnících. Obyvatelé Eda se krášlili vyobrazeními draků, okrasných kaprů koi, hasiči symbolikou vody. "Na přehlídkách se účastníci navzájem uznale plácali po nahých tělech, pyšnili se jeden před druhým nezvyklými vzory." Horimono čili "vypichované umělecké dílo" bylo rozsáhlé a drahé; sestává ze tří elementů: načrtnutí (sudžibori), stínování (bokaši) a dobarvování (šu). Bývalo a je velmi barevné (černá, červená, žlutá a modrozelená) - přírodní pigment vznikal z hovězí žluči, kurkumy, šafránu, purpuru, indiga i sazí. Obecně tetování pokrývá plošně část těla jako kus oděvu a připomíná plášť, tričko či rukávy. Instrumentem tetovačů (horiši) byly jehly hari v násadce.
Po reformách Meidži (1872) byla tatuáž zakázána, práce však pokračovaly a za vyhlášenými mistry, jako byl slavný Horičijo, dojížděla britská i ruská šlechta. Tetování je v zemi dosud fenoménem, obecně se ví o tatuáži členů zločinecké jakuzy. Nejzajímavější ozdoby však měly "domorodé" obyvatelky ostrovů na důkaz zralosti. "Malují si na horním rtu umělý knír barvy modročerné, který sahá od ucha k uchu," psal národopisec Jaroslav Vlach.
PhDr. Mgr. Martin Rychlík (*1977) věnoval tetování rigorózní práci na Ústavu etnologie FF UK (2004), z níž vzešla i kniha Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla (NLN). Studium teorie a dějin kultury na FF UK ukončil diplomovou prací o elektronické industriální hudbě (2006). V doktorandském studiu se věnuje antropologii umění a návratu archaismu. Studia VŠCHT a PřF UK (zeměpis-dějepis) nedokončil. V letech 2000-06 byl redaktorem ČTK, od prosince 2006 je editorem ekonomického týdeníku EURO. Přispívá do Lidových novin, ArtMagazinu, Tetování a Českého lidu; spolupracoval s Českou televizí. V Boskovicích uspořádal výstavu o tetování, pro NLN v současnosti připravuje knihu o dějinách účesu. Je rozvedený, má čtyřletou dceru.
Seriál o tetování a skarifikaci vysíláme v magazínu o světě, jeho rozmanitosti a problémech Sedmý světadíl.
1. díl seriálu o tetování:
Začíná seriál o tetování (1. díl)
2. díl seriálu o tetování:
Funkce a symbolika (2. díl)
3. díl seriálu o tetování:
Mumifikovaná modř (3. díl)
4. díl seriálu o tetování:
Poslední ráj na zemi - Polynésie (4. díl)
5. díl seriálu o tetování:
Moko jako podpis - Maorové (5. díl)
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
