Tetování (5.díl): Moko jako podpis - Maorové

00651561.jpeg
00651561.jpeg
Co Maor, to tetování. Taková je zažitá rovnice. Žádný jiný národ není s tetováním spjat tak jako lidé z Nového Zélandu. Důvod je zřejmý: Maorové se odhodlali zdobit své tváře.

A činili tak vysoce uměleckým stylem - vyrývanými spirálami u mužského lícního zdobení zvaného moko a ornamenty na bradách žen. V roce 1770 popsal tatuáže přírodovědec Joseph Banks: "Jejich tváře jsou na nich nejpozoruhodnější, nějakým uměním mně neznámým si do lící hloubí brázdy, jejichž kraje jsou zařízlé a dokonale černé. Tak činí asi proto, aby děsivěji vypadali; každopádně jim to dodává enormní ošklivosti. I když to vypadá ošklivě, je nemožné se vyhnout obdivu elegance a pravosti vzorů, jež jsou vždy jinak vykroužené a dokončené s mistrovským citem. Ze stovek nejsou ani dva stejné."

Vše v jednom - údiv, odpor, fascinace. Maoři bývali krutými válečníky i obávanými lidojedy. Zhrozil se Banks i jeho kapitán James Cook, když viděli okousané ostatky. Useknuté tetované hlavy, obsahující duševní energii, Maorové schovávali, říkali jim pakipaki, zatímco nezdobené hlavy papateas bez úcty a s posměchem vyhazovali. Kuriozit lační Britové byli lebkami zaujati natolik, že začal výměnný obchod za zbraně, který trval až do zákazu roku 1831; nejedna maorská hlava dlí dosud v britských muzeích. Autoritativní prací o místním zvyku je dílo generálmajora Horatia G. Robleyho, jenž v textu z roku 1896 shrnul vše, co bylo o moko napsáno, a přidal 180 kreseb včetně portrétu Te Pehi Kupeho.

Spirály bývaly dokladem urozenosti a měly další významy: například vrchol čela znamenal hodnost, levé a pravé znaky pod očima vyjadřovaly genealogii, lícní strany značily manželství, prostor mezi nosem, obočím i ústy individualizoval a nahrazoval podpis, jako tomu bylo pod podepsanou smlouvou z Waitangi (1840). Jednotlivé komponenty měly svá jména. K práci se užívalo kostěných dlátek uhi, do nichž placený specialista tohunga-ta-moko klepal paličkou a dělal zářez do hloubky až tří milimetrů! Srdnatí mužové prý nehnuli ani brvou. Bojovníci z Aucklandu mívali spirálami zkrášlen zadek i nohy, ženy si ornamentáží zvýrazňovaly bradu, pusu, méně často i nos a prsa.

Výjimečná tetování známe též díky českému malíři Bohumíru Lindauerovi, jenž na Zéland připlul v srpnu 1874, aby zde zhotovil na dvě stovky pláten. "Umělec zavděčil se etnografům velice, že přenesl svou úchvatnou myšlenku na plátno a že zobrazil kus maorského života zručností zřídka vídanou," stálo v týdeníku The British Australasian z 9. srpna 1900.

PhDr. Mgr. Martin Rychlík (*1977) věnoval tetování rigorózní práci na Ústavu etnologie FF UK (2004), z níž vzešla i kniha Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla (NLN). Studium teorie a dějin kultury na FF UK ukončil diplomovou prací o elektronické industriální hudbě (2006). V doktorandském studiu se věnuje antropologii umění a návratu archaismu. Studia VŠCHT a PřF UK (zeměpis-dějepis) nedokončil. V letech 2000-06 byl redaktorem ČTK, od prosince 2006 je editorem ekonomického týdeníku EURO. Přispívá do Lidových novin, ArtMagazinu, Tetování a Českého lidu; spolupracoval s Českou televizí. V Boskovicích uspořádal výstavu o tetování, pro NLN v současnosti připravuje knihu o dějinách účesu. Je rozvedený, má čtyřletou dceru.

Seriál o tetování a skarifikaci vysíláme v magazínu o světě, jeho rozmanitosti a problémech Sedmý světadíl.

1. díl seriálu o tetování:
Začíná seriál o tetování (1. díl)

2. díl seriálu o tetování:
Funkce a symbolika (2. díl)

3. díl seriálu o tetování:
Mumifikovaná modř (3. díl)

4. díl seriálu o tetování:
Poslední ráj na zemi - Polynésie (4. díl)

Archiv seriálu o tetování a skarifikaci