Tereza Zavadilová: Ráje, kde se neplatí daně

9. červen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Ministři financí zemí G7 v Londýně

Obětí finanční krize před dekádou bylo mimo jiné pověstné švýcarské bankovnictví. Privátní banky, které bohatým lidem spravují peníze a moc se neptají, jak k nim přišli. Bankovní sektor byl pořádně zregulován, kritici říkají, že je přeregulován, a úřednímu dohledu neunikne ani myš. Obětí probíhající technologické revoluce možná budou daňové ráje. Státy, které žijí z toho, že tam firmy platí co nejmenší daně. Tedy pokud se následující iniciativa povede. 

Ministři nejvlivnějších zemí sdružených ve skupině G7 o víkendu v Londýně dohodli kontury zavedení mezinárodní minimální podnikové daně. Kromě toho by nadnárodní firmy měly platit daně v zemích, kde vytvářejí podstatnou část zisku, a nikoli jen tam, kde mají administrativní sídlo.

Čtěte také

Diskutovaným bodem je také dohoda nad zdaněním technologických gigantů jako Google, Facebook či Microsoft, tedy většinou firem amerického původu. Ideálním výsledkem by měl být kompromis: Někde mezi situací, že firmy v Evropě neplatí téměř žádné daně, ač mají miliardové výdělky, a sektorovou, tedy trestající a málo efektivní, takzvanou digitální daní. 

Dosáhnout široké dohody ale nebude jednoduché kvůli rozdílným zájmům států. Daňové přístavy jako Irsko nebo Kypr dlouhodobě těží z korporátních daňových příjmů, protože nízká sazba přilákala řadu mezinárodních firem k registraci.

Nejbohatší unikají úplně

Na druhé straně jsou tradiční silné ekonomiky s poměrně vysokou sazbou daně z příjmu firem jako Francie či Německo, jimž velké firmy s placením daně utíkají. Kapitolou samo o sobě jsou země s nulovou firemní daní jako Bahamy, Kajmany či Britské panenské ostrovy. Sice tam firmy neplatí daň, ale ekonomika ostrovních států je postavena na vybírání dodatečných poplatků za administrativní sídla firem a právní či podobné služby. 

Čtěte také

Konsenzuální daňová sazba je zatím navržena na  minimálně 15 procent – měla by fungovat tak, že pokud firma zdaní příjmy v daňovém ráji například desetiprocentní sazbou, v zemi podnikání – tedy třeba v Česku – daný podnik pět procent doplatí. Patnáctiprocentní daňová sazba je relativně nízká, protože stále umožní jednotlivým státům konkurenci.

V Česku je korporátní daň 19 procent, ve Francii 30. Zablokováním dohody na úrovni Evropské unie hrozí Irsko a Kypr, které mají daň ve výši 12,5 procenta, nesouhlasit bude Maďarsko s devíti procenty, čeká se i odpor Nizozemska, které vydělává na daňově výhodných holdingových schématech – což dobře ví i mnoho velkých českých firem, které je také rády využívají. Podobné holdingové přístavy pro bohaté firmy nabízí i Singapur a Hongkong.   

Čtěte také

Je pravda, že daňová kouzla globální gigantů dosáhla už trochu absurdní úrovně. A to i čistě mezi daňovými ráji. Nedávno vyšlo najevo, že irská pobočka Microsoftu, která vydělává na celosvětovém prodeji licencí, zaplatila z loňského zisku ve výši 315 miliard dolarů nulovou daň, protože se k daňové povinnosti registrovala na Bermudách – protože ostrov korporátní daň vůbec nemá. O tom se každému českém eseróčku může jenom zdát.

Dohoda o daních je rozhodně potřebná, protože globalizovaný a technologický svět přinesl potřeby, které staré daňové soustavy jednotlivých zemí neumějí zohlednit. Všelékem už dávno nejsou co nejnižší daně – i v Česku totiž většinu daňových příjmů státu krmí relativně chudí zaměstnanci, nikoli bohaté firmy, a ty nejbohatší unikají úplně.

Aby byla země pro zahraniční firmy atraktivní, musí kromě nízkých daní nabídnout i předvídatelný systém, jednoduchou administrativu a jazykovou vybavenost. A soutěž v téhle oblasti je určitě konstruktivnější než v jen v té čistě daňové. 

Autorka je ekonomická novinářka

Spustit audio