Tajná nebo veřejná volba prezidenta?

Nejprve se řadu týdnů hledal tzv. "Antiklaus", tedy ten, kdo se postaví Václavu Klausovi a shodnou se na něm aspoň dominantní části stran mimo ODS, tedy socialisté, lidovci, zelení a komunisté. Když se "Antiklaus" našel a dostal jméno a podobu Jana Švejnara, rozehrála se bitva o samotný způsob volby. Bývá zvykem, když se jedná o volbu osob do funkcí, volit tajně. Jednak je to korektní vůči kandidátům, ale také vůči samotným volitelům. A to hned z několika důvodů.

Především: tajná volba jistě není stoprocentní zárukou, ale přinejmenším jednou z nezbytných podmínek, aby se volitel rozhodoval opravdu samostatně a svobodně. Není pod kuratelou, nemusí ze své volby skládat účty, řídí se jen svým svědomím, případně jinými zájmy. V každém případě ale sám za sebe. Přijme-li pro sebe za závazné nějaké vyšší kolektivní stanovisko, například doporučení stranického klubu, je to opět jeho svobodné rozhodnutí, za něž nemůže být trestán.

Tajná volba zajišťuje, že má volitel vůbec možnost nějak se rozhodovat. Tajná volba je také jistou zárukou toho, že si kandidáti a volitelé napříště nebudou vyřizovat otevřené účty, případný neúspěch kandidáta nebude vnímán osobně a nevnese do interpersonálních vztahů nepřekonatelné překážky. Když volitel demonstrativně a veřejně nehlasuje pro kandidáta, nemůže předpokládat, že s tímto kandidátem bude moci napříště bez konfrontace spolupracovat. A přitom politika je právě a hlavně o spolupráci, nikoli o konfrontaci. Tedy za optimálních podmínek, které ale zjevně u nás zdaleka ještě nenastaly.

Místopředseda poslaneckého klubu ČSSD David Rath však přišel s návrhem. aby parlament volil prezidenta veřejně. Podle Ratha tak bude - na rozdíl od volby tajné - jasné, kdo pro koho hlasoval a předešlo by se různým spekulacím o tom, kdo koho a proč podpořil. Tajná volba zavání korupcí, míní Rath.

Rathův nápad je nebezpečný proto, že je nedemokratický. Veřejná volba totiž přímo vyzývá stranická grémia, aby zavazovala členy legislativních sborů , aby hlasovali podle shůry nadiktovaného usnesení, a toto hlasování pak pod sankcí podrobuje kontrole. Tím vlastně zcela popírá smysl demokracie, jímž je právě svobodná volba, v případě poslanců a senátorů pak volba podle nejlepšího svědomí a přesvědčení.

Veřejná volba posiluje moc stranických šéfů, kteří mohou případným odpadlíkům hrozit dalšími kariérními postihy, zejména jejich neumístěním na volitelná místa v příštích volbách do příslušného zastupitelského sboru, například Poslanecké sněmovny. Jednoduše řečeno: poslanci se dá jasně najevo, že musí poslouchat hlas svého pána, jinak bude vyobcován a bude si muset hledat občanské zaměstnání. Což je pro mnohé zákonodárce natolik děsivá představa, že se raději podvolí a obětují své svědomí na oltář klidné kariéry. To je přímý důsledek veřejné volby.

Rathova úvaha o tom, že tajná volba umožňuje různé zákulisní obchody, kupčení s hlasy výměnou za igelitky plné peněz, samozřejmě je logická a nepochybně k takovým kšeftům s hlasy může docházet a dochází, i když jistě ne na tak primitivní úrovni. A to zdaleka nejen při tak exponovaných volbách, jako je volba presidenta. S výměnným obchodem toho typu se setkáme mnohem častěji při schvalování rozpočtu, zejména v období tzv. porcování medvěda, tedy přidělování různých finančních dotací zájmovým aktivitám poslanců, jimiž si tito kupují přízeň svých voličů ve svých regionech.

Tam je zcela oprávněné mluvit o obchodu s hlasy. A jistě je důležitý také například při hlasování o důvěře nebo nedůvěře vládě. Takové hlasování bývá mnohdy spojeno právě s hlasováním o rozpočtu a má podobný význam: rozhoduje o možné další existenci stávající exekutivy, tedy opět toho týmu, který jako první může rozdělovat veřejné finance, stanovuje priority a určuje toky konkrétních peněz, nikoli chimérických milionů v igelitce.

Nic takového funkce presidenta neumožňuje. Boj o hlavu státu je tedy jen a pouze bojem stran o jejich vlastní místo na slunci. Rathovu návrhu je pak možné rozumět už jen jediným způsobem: zpochybňuje už předem legitimitu presidentské volby, připravuje se na argumentaci po případné prohře toho kandidáta, kterého sám podporuje, chystá si munici na další veřejná prohlášení, jimiž si bude lemovat svou cestu ke své další vlastní kandidatuře do veřejných funkcí.

Parlamentní politik totiž - na rozdíl od presidenta - v dnešním způsobu voleb musí zaujmout veřejnost, od níž chce a musí získat hlasy. Rath tedy podle mého názoru dnes myslí především na to, aby se zviditelnil, upozornil na sebe, a to všemi způsoby. Je možné se pak ptát, zda způsoby, které zvolil, mu u jeho voličů v budoucnu pomohou, či spíše naopak. Ale to už je jiná úvaha.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .