Syrský jaderný reaktor

Nyní, o čtrnáct měsíců později, se dozvídáme to, co asi nadlouho zůstane jedinou trochu jistou věcí. Podle zprávy Mezinárodní agentury pro atomovou energii není možné definitivně usoudit, co se na bombardovaném místě nacházelo, ale mohlo jít o jaderný reaktor.

K vysvětlení celého incidentu je třeba se vrátit do loňského roku, kdy Izraelci onen tajuplný objekt zničili. Sýrie si nejen nestěžovala u OSN, ale naopak okamžitě celé místo i jeho okolí srovnala se zemí a tvářila se, že tam vlastně nikdy nic nebylo. Když na veřejnost pronikly satelitní snímky místa, Damašek začal tvrdit, že šlo o nevyužívaný vojenský objekt, a že je celá záležitost jedním velkým omylem.

Zároveň ale syrské úřady zoufale nechtěly na místo nikoho pustit, a to ani inspektory zmíněné jaderné agentury. Inspektoři se dostali na místo až letos v létě, a pak už znovu žádali marně. Nakonec atomová agentura vydala výše zmíněnou zprávu. Podle ní byly na místě také nalezeny stopy uranu, který nebyl přírodního původu, nýbrž byl výsledkem chemického procesu, což se dá vysvětlit jedině faktem, že zde pracoval reaktor. Vzhledem k tomu, že inspektoři už neměli možnost se na místo vrátit a odebrat další vzorky, bude těžké původ uranu jasněji určit. Mezinárodní agentura pro jadernou energii připravila písemnou zprávu pro členské země, a její zástupci se koncem měsíce sejdou, aby situaci projednaly.

Podle syrských tvrzení je uran nalezený na místě rozbombardovaného objektu zbytkem izraelských bomb, které sem vloni na podzim dopadly. Problém je, že většina zemí se domnívá, že verze o syrském reaktoru budovaném za pomocí Severní Koreje je nejpravděpodobnějším vysvětlením celé záhady. Tajnýá jaderná operace by byla výhodná pro obě země - Pchjongjang mohl vyvést své aktivity z korejské půdy a uniknout tak mezinárodním inspektorům, a Sýrie mohla získat jaderný program, který by po získání nukleární bomby podstatně zvětšil její mezinárodní váhu.

Sýrie patřila přinejmenším do 80. let k velmi mocným hráčům na Blízkém východě. Pod vedením Háfize Asada získala větší vojenskou i diplomatickou váhu než by odpovídalo její velikosti a bohatství. Od 90. let začala její síla skomírat, a po roce 2000, kdy republikánské žezlo převzal Asadův syn Bašár, Sýrie přestala na čas být obávanou silou. To se v posledních letech opět začalo měnit. Sýrie, částečně díky některým reformám, a také díky penězům ze spřáteleného Íránu, začala obnovovat svou odstrašující sílu, která je v konvenčních zbraních srovnatelná se sousedním Izraelem. Izrael měl ovšem oproti Sýrii dvě důležité výhody. Zaprvé pravděpodobně vlastní jadernou zbraň, která slouží jako poslední záchrana při případné existenční válce, a za druhé má lépe vycvičené a lépe vyzbrojené letectvo, o které se zatím v téměř všech válkách opíral.

Sýrie v posledním roce, také za pomoci Íránu, začala vybavovat svou armádu moderními zbraněmi, mezi něž údajně patří také vysoce výkonné ruské protiletadlové systémy. Pokud by je Sýrie skutečně získala, ať už přímo nebo prostřednictvím Íránu, znamenalo by to neutralizaci izraelské vzdušné převahy.

A za druhé, pokud by k tomu Damašek vládl jadernou zbraní, rozdíl mezi oběma zeměmi by se zcela vymazal. A vzhledem k tomu, že Sýrie ke mnohem rozlehlejší země, a také vzhledem k tomu, že se její nedemokratická vláda nemusí ohlížet na veřejné mínění, dostala by se Sýrie do podstatně výhodnější pozice. Vyrovnání sil obou zemí by vůbec nemuselo vést ke vzájemnému odstrašení, ale naopak by mohla vyvolat situaci, která by vedla k válce, protože pokušení vyrovnat si účty s Izraelem by bylo příliš velké. A to tím spíše, že za Sýrií stojí ještě mnohem větší a mocnější Írán, který už nyní Sýrii používá jako svou prodlouženou ruku.

Pokud nezíská jadernou zbraň Sýrie, čemuž se možná loňským bombardováním podařilo zabránit, pravděpodobně jí získá Írán - podle čtvrtečního vydání New York Times už má Teherán k dispozici dostatečné množství jaderného materiálu na jednu nálož, asi takovou, která dopadla na Nagasaki.

Západ nyní vyvíjí velké úsilí, aby vypřáhl Sýrii z íránského potahu a motivoval ji ke spolupráci. Na tom pracují Američané, Francouzi a další země. Odměnou Sýrii za spolupráci by byl návrat této diktatury mezi normální země, návrat Golanských výšin ze strany Izraele, odpuštění hříchů jako pravděpodobný podíl na vraždě libanonského premiéra Harírího a další sladké prémie. Bašár Asad, který nesedí v sedle tak pevně jak jeho otec by také mohl přivítat uvolnění sankcí a naopak silnější ekonomickou spolupráci, která by jeho poddaným přinesla větší prosperitu a samotnému Asadovi stabilnější posaz. Za to by se musela vzdát nejen spolupráce s Íránem, ale s organizacemi jak je Hizballáh, který dusí libanonskou společnost, nebo Hamás, který je jednou z hlavních překážek izraelsko-palestinského urovnání.

Zatím Sýrie vysílá smíšené signály, ale důležité je, že šance na jednání s ní stále existují. Dohodnout se je obvykle lepší než válčit. Damašek očekává otevření nové kapitoly od nového amerického prezidenta Obamy, a také od příští izraelské vlády, která vzejde z únorových voleb. Na obojí, tedy nové vládce v Americe i Izraeli, si budeme muset počkat, a Sýrie vlastně také.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .