Syrské parlamentní volby

23. duben 2007

Když v roce 2000 zemřel syrský prezident Háfiz Asad po třicetileté diktátorské vládě, mnoho Syřanů i zahraničních pozorovatelů začalo doufat v novou éru v dějinách země. Novým vládcem se stal, jak už je na Blízkém východě zvykem, Asadův syn Bašár. Tento lékař, který část svých studií absolvoval v Británii, ovšem vypadal jako ideální kandidát na reformátora, vždyť podobnou cestou se v posledních letech vydalo hned několik mladých vládců v oblasti, a to i v monarchiích, jako je třeba sousední Jordánsko.

0:00
/
0:00

Poté, co Bašár v létě roku 2000 svého otce nahradil, vydrželo mu reformátorské nadšení jen pár měsíců. Sýrie je i nadále tvrdá diktatura, a pokud nějací disidenti opustili na čas vězení, brzy se do něj zase vrátili. Bašár Asad se v podstatě vrátil ke staré dobré orientální despocii kombinované se špatně režírovanou hrou na demokracii.

Právě v tuto neděli a pondělí se konaly už druhé parlamentní volby do sněmu v Damašku během Bašárova vládnutí. Díky těmto formálním volbám Sýrie alespoň na někoho může působit jako jakási demokracie v průběhu zrodu.

To je však samozřejmě omyl. V Sýrii vládne už po desetiletí nacionalistická strana Baas, ideologicky podobná například té, která vládla donedávna v Iráku. Tato organizace, spolu s houfem přidružených hnutí na způsob naší někdejší Národní fronty, má ve volbách předem rezervovány více než dvě třetiny křesel a o loajalitě těchto poslanců k režimu nikdo nepochybuje.

O ostatních křeslech se teoreticky rozhoduje ve volbách, ale i tyto kandidáty schvaluje vládní moc a ta samozřejmě předem vyloučí nežádoucí živly. Výsledný parlament je obvykle zcela poslušným nástrojem režimu. Má ostatně jediný úkol a jedinou pravomoc - razítkovat zákony a rozhodnutí, o kterých se už dříve rozhodlo v prezidentském paláci a nebo ve vládě. Opozice, která počátkem desetiletí začala vystrkovat růžky, se zas vrátila do věznic a nebo dál vede svůj marný boj z exilu.

Přesto nejsou tyto volby tak nepodstatné, jak by se mohlo zdát. Zaprvé se konají jen asi měsíc před tím, než se bude konat národní referendum o příštím prezidentovi. Nikdo samozřejmě nepochybuje o tom, že jím i v následujícím sedmiletém období bude Asad junior, ale bude zajímavé pozorovat přípravy na prodloužení jeho mandátu, a možná, že i ty řeknou ledacos o stavu politické elity a o tom, kam tato důležitá země v budoucích letech zamíří.

A Sýrie opravdu důležitá je. Oproti 70. letům, kdy ji pevně třímal v rukou Háfiz Asad už ztratila ledacos ze své moci a hrozivosti, ale co syrská armáda nevybojuje na poli, to Damašek získává jinak, třeba pomocí diplomatické obratnosti nebo bezskrupulosního machiavelismu.

Podívejme se na některé důležité zahraničněpolitické události a skutečnosti, které ze Sýrie dělají zemi, o kterou by se všechny velmoci včetně Evropské unie měly zajímat.

V únoru roku 2005 kdosi zavraždil významného libanonského politika Rafíka Harírího. Stopy vedly do Damašku, atentát pravděpodobně provedla syrská tajná služba, možná i bez vědomí syrského prezidenta. Asadovo postavení totiž možná není tak pevné, jako tomu bylo v případě jeho otce.

Kvůli patálií s Harírího vraždou musela Sýrie opustit Libanon po více než třicetileté okupaci, což ji stálo prestiž i hodně peněz. Od té doby se i nadále potýká s nepřátelstvím Harírího spojenců, zejména Francie a Saúdské Arábie. Sýrie se však snu o návratu do Libanonu nikdy nevzdala a trpělivě na jeho realizaci pracuje. Jejím hlavním spojencem v Libanonu je tamní hnutí Hizballáh, které má možnost zablokovat v libanonské politice prakticky jakékoli rozhodnutí.

S tím souvisí role Sýrie jako zázemí pro teroristickou činnost namířenou proti Izraeli. Loňská válka Hizbaláhu s Izraelem by se bez požehnání a podpory Damašku nemohla odehrát. Také palestinské hnutí Hamás má v Damašku svou bezpečnou základnu, a používá palestinský teror jako prostředek nátlaku na Izrael. Damašek se však nenechává ovládat nějakými neracionálními protiizraelskými vášněmi, s Jeruzalémem má konkrétní nevyřízené účty od šestidenní války, kdy Izraelci zabrali do té doby syrské Golanské výšiny. Od té doby se stal návrat Golan jednou z priorit syrské diplomacie. Optimisté tvrdí, že jakmile by Izrael přistoupil na mír, Sýrie po této příležitosti skočí. Pesimisté poukazují na to, že zatím se Damašek chová jako jeden z hlavních zdrojů potíží.

Na Sýrii kvůli podpoře násilných hnutí nemají pifku jen v Libanonu a Izraeli, ale také v Iráku, a tedy i ve Spojených státech. Bagdád i Washington se shodují na tom, že podstatná část protivládních povstalců využívá bezpečný týl, které má za syrsko-iráckou hranicí. To by nebylo možné bez přinejmenším pasivního přihlížení syrské vlády. Američané se zatím marně snažili donutit Sýrii k větší spolupráci při potírání povstalecké činnosti. Sýrie je sice nepravděpodobným, ale ve skutečnosti dlouholetým spojencem Íránu. A s tím, jak roste americký tlak na Teherán kvůli jeho jadernému programu, čím dál více vystupuje toto spojenectví do popředí.

Sýrie se pomocí zmíněných diplomaticko-vojenských kejklí udržuje mezi důležitými hráči regionu, ale zároveň se kvůli nim ocitla v mezinárodní izolaci. Část syrských představitelů si musí být vědomo, že donekonečna nebude možné v této politice pokračovat.

Je možné, že složení nového parlamentu, který byl v neděli a v pondělí zvolen, bude odrážet nějaké posuny uvnitř syrského režimu, a že budeme moci pozorovat nastolení nového kursu. O budoucnosti syrského režimu a jeho politiky se bude rozhodovat i jinde, například i ve Francii, která bude mít brzy nového prezidenta. Právě Francie, kdysi vládkyně nad syrským územím, dosud patří k velkým, i když nenápadným hráčům na blízkovýchodním hřišti, na kterém se snaží seč může hrát svou roli i chřadnoucí syrský režim.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .

Spustit audio