Sýrie podezřelá z vraždy Rafíka Harírího

Tento muslimský sunnitský politik byl ztělesněním snahy Libanonců obnovit v 90. letech po patnáctileté občanské válce normální politický a společenský život. Harírí byl mistrem kompromisu, schopným organizátorem a měl mimořádné mezinárodní renomé. A co je v rozdrobeném Libanonu ještě důležitější, měl velkou důvěru příslušníků všech částí společnosti, sunitů, šíitů, Drúzů i křesťanů. V době Harírího smrti se všeobesně očekával jeho brzký triumfální návrat do premiérského křesla a snaha o obnovení libanonské nezávislosti, ale výbuch pod jeho černým opancéřovaným mercedesem situaci zcela změnil.

Prsty většiny Libanonců už tehdy ukázaly na Sýrii. Tato země v té době již téměř třicet let okupovala svého menšího souseda a zasahovala do jeho vnitřních záležitostí. Damašek sice účast na atentátu popřel, ale dostal se pod silný mezinárodní tlak a po krátkém váhání začal naplňovat rezoluci Rady bezpenosti číslo 1559. Ta žádala okamžité stažení syrských vojáků z Libanonu.

Oslabený syrský prezident Bašár Asad však neměl mít pokoj ani poté. Generální tajemník Kofi Anan nechal na libanonskou žádost Harírího vraždu vyšetřovat zvláštní komisí. Výsledky mnohaměsíčného úsilí týmu, vedeného německým prokurátorem Detlevem Mehlisem (detlefem mélisem), v Libanonu málokoho překvapí. Zjednodušeně řečeno závěr zprávy zní: stopy vedou do Damašku. Libanonci nemeškali a čtyři vysoce postavené příslušníky svých tajných služeb už zatkli, protože podle zprávy jsou podezřelí z účasti na spiknutí.

Co Mehlisova zpráva o únorové tragédii říká? Některé skutečnosti, které zpráva konstatuje, byly jasné už dříve. Například fakt, že atentát na Harírího mohla provést jedině velmi dobře vybavená a dostatečně velkoryse financovaná organizace, která měla neobvykle dobré podmínky pro práci v Libanonu. Mehlis z toho vyvozuje, že atentát provedla syrská tajná služba ve spolupráci se svými libanonskými kolegy nepřátelsky zaměřenými proti Harírímu.

Mehlisova zpráva také konstatuje, že Harírího vražda byla pravděpodobně připravována v průběhu mnoha měsíců. Po tuto dobu totiž byly sledovány jeho hovory, jeho pohyb a jeho cestovní plány. Rozhodnutí o Harírího likvidaci přišlo údajně asi dva týdny po schválení protisyrské rezoluce 1559, o níž se Syřané domnívali, že ji v OSN pomocí svých spojenců prosadil právě Harírí.

Mehlisova zpráva ovšem pracuje převážne s nepřímými důkazy a tvrzeními utajených svědků, o jejichž spolehlivosti se můžeme pouze dohadovat. Například jeden ze zatčených libanonských generálů kolaborujících se Syřany Mustafa Hamdan měl v říjnu 2004 o Harírím údajně prohlásit, že je příliš proizraelský a že ho "pošlou na výlet" a aby bylo jasné, co tím myslí, dodal: "takže sbohem, Harírí!" Z toho Mehlisova komise vyvozuje, že Hamdan je jedním ze spiklenců.

Jeden z šéfů syrských tajných služeb - a švagr syrského prezidenta Bašára Asada - zas podle jiného Mehlisova svědka donutil jistého muže už dva týdny před (!) Harírího smrtí k přiznání, že libanonského expremiéra zabil. Nahrávka s tímto přiznáním se pak vysílala v den vraždy v panarabské televizi Al Džazíra. Komise rovněž konstatuje zapojení dalších osob, vedle lidí z rozvědek také šéfa významné islamské nadace šajcha Ahmada Abdela Ala a vůdce Lidové fronty pro osvobození Palestiny Ahmada Džíbríla.

Mehlis uvádí mnohé další podezřelé detaily, které skutečně vedou k libanonské a syrské tajné službě, ale je otázka, jak průkazné jsou tyto materiály z hlediska regulérního soudu. Většinou jde o údajné výroky a o podezřelé telefonáty mezi významnými lidmi v důležitý okamžik. V každém případě Mehlis konstatoval, že syrské orgány házely jeho komisi klacky pod nohy a jeho vyšetřování všemožně komplikovaly a mátly, a jednotliví představitelé si ve svých výrocích protiřečili. Zpráva dokonce syrského premiéra i ministra zahraničí otevřeně obviňuje ze lhaní.

Syřané sami podezření z účasti na vraždě Rafíka Harírího zcela popřeli. Prezident Bašár Asad v rozhovoru pro týdeník Die Zeit prohlásil v první osobě, že "jsme stoprocentně nevinní", i když není jasné, proč hovořil v množném čísle. Syrský ministr informací Mehdí Dachalá v televizi Al Džazíra zprávu OSN označil za politicky motivovanou.

Sýrie však byla podezřelá z Harírího vraždy už před tím, než stočlenný tým Detleva Mehlise vypracoval svou obsáhlou zprávu. Mezi Harírím a Syřany, případně prosyrskými silami v Libanonu, rostlo už delší dobu napětí.

Pupulární premiér Harírí rezignoval z premiérské funkce přesně před rokem, v říjnu 2004 na protest proti kontroversnímu rozhodnutí libanonského parlamentu. Ten byl tehdy v rukou prosyrských sil a odsouhlasil protiústavní zákon, který umožňoval prezidentu Emilu Lahúdovi prodloužení funkčního obdoví. S tímto krokem Harírí otevřeně nesouhlasil a každému bylo jasné, že se prosyrskému Lahúdovi a jeho spojencům stane těžkým soupeřem.

Jak už jsme se zmínili, Harírího odpůrci se také domnívali, že expremiér stál za prosazením již zmíněné rezoluce 1559, který vyzývala Damašek ke ztažení z Libanonu. Nebezpečí, že se Harírí stane nepříjemným i pro Sýrii a její politiku v Libanonu bylo tedy evidentní a mnozí lidé v Damašku se nenávistí k Harírímu nijak netajili.

K nepřímým důkazům, že Harírího vražda byla komplotem mezi prosyrskými elementy v libanonské tajné službě a syrskou rozvědkou patří i to, že Harírímu byla před vraždou výrazně zmenšena ochranka a že po explozi nebylo místo činu řádně zajištěno, takže dodnes není zcela jasné, ani jaká výbušnina byla proti Harírímu použita.

Mehlisova komise vyslechla stovky lidi. Mezi nimi byl i syrský ministr vnitra Ghazí Kenán, který byl v letech 1982 až 2002 šéfem syrské rozvědky v Libanonu a tedy podle svědků téměř absolutním pánem nad celou zemí. Je pozoruhodné, že zpráva se o něm nezmiňuje jako o potenciálním účastniku komplotu. Přesto byl tento muž necelé dva týdny před zveřejněním právy nalezen ve své kanceláři s prostřelenou hlavou. Podle syrské verze nevydržel osočování vlastní země. Podle jiných hlasů byl ovšem Kenán zastřelen, aby bylo možné svalit pod tíhou důkazů vinu na něj jako na individuálního pachatele, a Sýrie by tak mohla vyklouznout.

Podle lidí, kteří Kenána znali, určitě nebyl typem člověka, který by se pod tlakem zastřelil. Podezřelé je také to, že jinak tajnůstkářská syrská státní média o jeho sebevraždě promptně a podrobně informovala. Kenán byl navíc považován za muže, který by mohl nahradit syrského prezidenta Asáda ve funkci. Komentátor BBC po Kenánově smrti konstatoval, že situace začíná připomínat komplikovaná spiknutí v nějakém bizarním politickém thrilleru.

V každém případě i v tomto kole je poraženým Sýrie. Poté, co se musela s ostudou stáhnout z Libanonu, nyní čelí hrozbě mezinárodních sankcí. Za Harírím a jeho politickými dědici - včetně syna Saáda, který požaduje mezinárodní soud s viníky - stojí nejen USA, ale také Francie, která se považuje za protektora poválečného Libanonu. Sýrie se také pod velkým tlakem ze strany Washingtonu, protože Bílý dům se domnívá, že Damašek umožňuje pronikání islamistických bojovníků přes syrsko-irácou hranici. Sýrie navíc po pádu Saddámova režimu přišla o znacné příjmy z pašování ropy a po odchodu tisíců jejích občanů, kteří pracovali v Libanonu, postrádá i velké peníze, které tito lidé posílali domů. Kromě Mehlisovy zprávy Rada Bezpecnosti obrdží ješte další document, který vypracoval zvlástní vyslanec Terje Roed-Larsen. Ten konstatuje, že Sýrie nesplnila požadavky rezoluce 1559, dále financuje sprátelené ozbrojence v Libanonu a jen za poslední rok se podílela na 14 atentátech na území Libanonu včetne toho proti Harírímu.

Sýrie byla až do smrti Háfize Asáda v roce 2000 poměrne mocná země, mocnější než by odpovídalo jejím skutečným zdrojům. Před pěti lety nastoupil k moci Asádův syn Bašár, který se pokusil o opatrné hospodářské i politické reformy. Dnes je jasné, že zcela podlehl nátlaku staré gardy, která si žádné změny nepřála. Všude kolem se ale na Blízkém východě odehrávají proměny, na které Sýrie bude muset jednoho dne reagovat. Stará historická pravda praví, že diktatury se po vítězství upevňují, ale naopak po prohrách se pokoušejí o reformy. Nejbližší rok ukáže, jestli tato prohra bude pro syrský režim dostatečně poučná.