Svoboda versus spravedlnost

Mít vysoké umístění v žebříčku ekonomické svobody je jistě fajn, ale jak se to týká našich životů? Většina z nás přece nepodniká, a tudíž nemůže jaksi využít takové lákavé okolností, jakou je snadnost podnikání. Zato je odkázána na různé vymoženosti sociálních sítí.

Nebylo by rozumnější srovnávat společnosti podle kvality jejich záchranných sítí a úrovně spravedlivého přerozdělování? Pak by se na špici umístily státy, kde se nemůže přihodit, že by regulační poplatky, dejme tomu ve zdravotnictví, platily ve stejné výši pro nuzáka a pro bohatce, jak je to běžné v Česku. V takových šťastných společnostech jsou platby a daně dovedně odstupňovány podle příjmů a platí to jak pro poplatky, tak i pro ceny vstupenek, jízdenek a třeba i poštovních známek, takže důchodce posílá pohlednici za kačku, zatímco zazobanec za dvě pětky.

Čistě teoreticky to jde a armáda úředníků by to uhlídala. V praxi však takové společnosti, které se řídí principem "od každého podle schopností, každému podle potřeby", dávno zkrachovaly nebo živoří na samém pokraji zániku. Zato mezi indexem ekonomické svobody a životní úrovní občanů existuje přímá úměra.

Deset nejsvobodnějších zemí na špici indexu jsou také vlasti těch nejzámožnějších občanů. Pocit sociální spravedlnosti to ovšem nezaručuje, jen lepší kvalitu života. Zato na samém spodku indexu najdeme státy, kde mezi občany panuje velká rovnost, jenže je to rovnost v bídě. I když i tam, jak dobře víme, někteří jsou si rovnější než jiní.

A vlastně, když celý index ekonomické svobody postavíme na hlavu, budeme mít na vrcholu právě ty státy, kde je sociální spravedlnost tradičně nadřazována svobodě. Na první příčce se pak umístí Severní Korea, pod ní Kuba a Venezuela, kde se buduje socialismus 21. století. Jsou to velmi sociální režimy, proti nimž lze hlasovat jenom nohama. Když stojíte na hlavě, svět je krásně vzhůru nohama, jenže příliš dlouho tak stát nelze - je to proti přírodě.