Svět náhle chápe, proč Obama nemá mezi státníky přátele

27. říjen 2013

Americký prezident je milován davy, ale nikoli státníky. Americké odposlechy rozzlobily Merkelovou, ale žádné hlubší dopady mít asi nebudou. Papež František ukázal příklad, a bohatí preláti si nemohou být svým postavením jistí. Mezi fukušimskými dělníky se šíří alkoholismus a deprese.


Svět náhle chápe, proč Obama nemá mezi státníky přátele

Server Spiegel Online se věnuje širším souvislostem nejnovějšího skandálu s americkým odposlechem až pětatřiceti světových lídrů. Diplomaté totiž podle týdeníku tvrdí, že skandálem až tak překvapeni nejsou. „Barack Obama během celého prvního funkčního období nenavázal žádné osobnější vztahy se světovými představiteli, čímž vyvolal v mnoha zemích značné zklamání,“ píše Spiegel. Během bleskové návštěvy Drážďan v červnu 2009 měl například navštívit katedrálu Matky Boží. Diplomati z německého ministerstva zahraničí pedantsky promysleli a připravili každý detail. Součástí mělo být i společné foto s Merkelovou.

Washington však fototermín během příprav odvolal, protože prezident prý nepřikládá takovým snímkům žádnou váhu a raději rovnou odjede na návštěvu Buchenwaldu. Následovalo několik týdnů popotahování. Na konci Bílý dům ustoupil, ale jen trochu. Obama „proletěl“ Drážďany, a po návštěvě Frauenkirche musela Merkelová stejně zdravit davy sama – prezident se už někam vypařil.

„Nejpozději tento den muselo diplomatům dojít, že se Obama od svých předchůdců dost liší. Není to člověk, který by chápal diplomatické kudrlinky a který by byl schopen vykazovat sebemenší empatii vůči přátelům, což ostatně ukázal i během první prezidentské kampaně,“ píše týdeník. Tehdy totiž rovněž zaskočil německé představitele, když si vyžádal projev u Brandenburské brány, ačkoli podle nepsaných zásad se toto místo přenechává pouze zvoleným prezidentům. Obama o této zásadě dobře věděl, ale ignoroval ji.

Prezident USA Barack Obama

Prezident, který nejraději tráví svůj čas v rodinném kruhu či sám u počítače se ve washingtonských kuloárech netají s tím, že prostě nemá zájem získávat si nové přátele. A totéž platí i v zahraničních vztazích. Na rozdíl od svého předchůdce George W. Bushe je Obama milován obyčejnými lidmi po celém světě, ale podstatně méně hlavami jiných států. „Nynější nářky spolkové kancléřky, že ztratila přítele, jsou zcela nepatřičné. Obama nikdy nechtěl být jejím přítelem,“ píše Spiegel.

Během nedávné návštěvy jednoho z evropských prezidentů ve Washingtonu bylo podle doprovodu přijetí mimořádně chladné. Obama si nenašel čas ani na krátkou neformální konverzaci, a podle očitých svědků bilaterální schůzka připomínala spíše „návštěvu u advokáta“. A když byl Obama na návštěvě v Paříži, rozhněval zase tehdejšího prezidenta Nicolase Sarkozyho rozhodnutím, že raději povečeří v rodinném kruhu, a nikoli se svým francouzským protějškem.

„Polské a české představitele Obama informoval o zrušení plánů na protiraketový radar na jejich území obyčejným telefonátem,“ připomíná týdeník. A i když přijde na vztahy s Británií, Obama se netají s tím, že mu jde na nervy ustavičné zdůrazňování takzvaných „zvláštních vztahů“ mezi oběma zeměmi. Jeho představy o diplomatickém přátelství ilustruje faux pas, když daroval královně Alžbětě II. během státní návštěvy iPod. Možná to měl být odlehčující vtip, ale Londýn na tom neshledal nic zábavného.

Frustrace ze vzájemných vztahů se zhoršila ještě více poté, když evropští představitelé zjistili, že je členové Obamovy administrativy po straně označují za infantilní a nedospělé státníky. Jeden africký prezident nedávno po návštěvě Spojených států řekl, že se mu už stýská po Georgovi W. Bushovi. „S ním jste aspoň okamžitě věděli, na čem jste,“ řekla nejmenovaná hlava státu.

Prezidenti François Hollande, Barack Obama a kancléřka Angela Merkelová na summitu G8

Také Izrael, který je jedním z nejbližších spojenců USA, těžko akceptoval fakt, že si Obama během celého prvního období v úřadu nenašel čas na oficiální návštěvu země. Kontakty s afghánským prezidentem Hamídem Karzajem a iráckým premiérem Núrím Málikím zanedbával do té míry, až to zkomplikovalo jednání o stažení amerických sil. A co se týče jeho slibu, že bude „pacifickým prezidentem“, ani tomu nedostál. Asijské turné nedávno zrušil kvůli horké americké debatě o navýšení dluhového stropu.

Důvod byl sice vážný, ale tolik „nediplomatického“ chování je i na americké poměry příliš. To Reagan se dvořil Margaret Thatcherové, a George Bush starší měl k Helmutu Kohlovi právě tak blízko, jako Bill Clinton k Tonymu Blairovi. A dokonce George W. Bush mladší, který byl považován mnohými za izolacionistu, měl na své straně celou partu politických „kámošů“, jak říkával španělskému premiérovi José María Aznarovi a japonskému předsedovi vlády Džuničiró Koizumimu. Mnohé z nich často zval na svůj ranč v Texasu nebo do Camp Davidu.

Pozvána byla i Merkelová, a Bush si pro změnu v jejím volebním obvodu pochutnal na divočákovi. Kancléřka opakovaně zdůrazňovala, že si vysoce cení transatlantických vztahů. Tato doba je nyní nenávratně pryč. „Cena za širokou popularitu je vysoká,“ napsal před třemi lety list Washington Post v komentáři, v němž upozorňoval na fakt, že Obama nemá mezi světovými lídry žádného přítele. „A k čemu by ho potřeboval? Vystačil si s kamarády z NSA,“ končí ironicky Spiegel.


Je to skandál, ale ne zase tak velký, míní tisk

Také další média se věnují skandálu. „Větší urážku spojenecké země si lze jen stěží představit,“ míní německý středolevicový list Süddeutsche Zeitung. Deník však také kritizoval Merkelovou za to, že nejprve skandál s americkými odposlechy zlehčovala. „Americký prezident během návštěvy Berlína sliboval důvěryhodnou spolupráci. Tomu však už dnes Merkelová nevěří. Je těžké představit si, jak Američané postupují vůči nepřátelům, když takto jednají se spojenci,“ dodal deník.

„Rozčilení Merkelové je velké a je to pochopitelné. Ale předsedkyně CDU se musí sama sebe ptát, zda vleklou aféru se špionážními aktivitami Spojených států ve světě nepodcenila,“ píše server magazínu Spiegel. „Nakonec nehraje žádnou roli, jestli Merkelová opravdu netušila, že se američtí špehové ve své honbě za informacemi nezastaví před ničím a před nikým,“ uvádí týdeník a dodává: „Tak jako tak se nyní chce říct kancléřce: Vítejte v realitě.“

Konzervativní Frankfurter Allgemeine Zeitung varoval čtenáře před ukvapenými závěry, ale připustil, že diplomatická škoda je nedozírná. „Mdlá reakce Baracka Obamy ukazuje, že ve Washingtonu ještě nepochopili, jak velkou zkázu provedly jejich tajné služby vztahům s Evropou. Transatlantické vztahy se rázem zmenšily, a to viditelně,“ míní deník.

Americký prezident Obama jedná s izraelským premiérem Netajahuem

Mluvčí Angely Merkelové podle Reuters potvrdil, že ve středu večer měla velmi rozhněvaný telefonát s americkým prezidentem Barackem Obamou, a den nato šéf německé diplomacie Guido Westerwelle podnikl velmi neobvyklý krok a pozval na osobní konzultaci amerického velvyslance Johna B. Emersona. Než začal ve čtvrtek summit Evropské unie, sešla se Merkelová s francouzským prezidentem Hollandem, aby zvážili společný protiamerický postup.

Francouzsko-německá iniciativa, která z této schůzky vzešla, je však podle názoru médií „minimalistická“ a neměla by Spojeným států dělat starosti. Pod titulkem Big Brother může volně dýchat, to uvedl web francouzského týdeníku Le Point. Také deník Le Monde si všímá, že čtvrteční summit Unie výslovně nevyzval Spojené státy, aby zastavily špionáž ve spojeneckých zemích. Bouřlivé výroky z evropské strany vůči USA netrvaly dlouho. Atmosféra ve vzájemných vztazích není tak dobrá jako před odhaleními, která učinil bývalý pracovník tajných služeb Edward Snowden, ale zůstane umírněná. „Mraky, které se objevily nad Atlantikem kvůli množícím se odhalením o rozsahu americké špionáže, nepřerostou v bouřku,“ je přesvědčen Le Point.

Le Monde otiskl přesné znění deklarace unijního summitu k této otázce, která je podle názoru deníku vůči Washingtonu mírná. Německá kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident François Hollande s partnery jen vyzvali k tomu, aby se do konce roku upřesnil rámec spolupráce mezi americkými a evropskými zpravodajskými službami. Prioritou nejvyšších představitelů 28 zemí Evropské unie zůstává podle francouzských komentářů udržení dobrých diplomatických vztahů bez jejich ochlazení.

„Víme od 90. let, že nás Američané odposlouchávají. Nyní se změnilo jen to, že to dělají systematicky a současnými komunikačními prostředky,“ tvrdí předseda obranného výboru Evropského parlamentu Arnaud Danjean. „Všechny země provádějí vzájemnou špionáž, ale dělají to v menším měřítku. Některé nedávné případy například ukázaly, že jsou v tom namočeni také Angličané a východní země,“ řekl tento bývalý příslušník francouzské kontrarozvědky.

Papež obratně využívá veřejného mínění

„Už po staletí platí zásada, že první přicházející otřesy v katolické církvi jsou nejpatrnější v Německu,“ píše prominentní vatikanolog John Allen v magazínu National Catholic Reporter. „Německý národ koneckonců přivedl na svět reformaci, a byla to právě intelektuální a duchovní energie německých teologů, která popostrčila církev směrem k Druhému vatikánskému koncilu. Na to upozorňuje Ralph Wiltgen ve své slavné historiii Druhého Vatikánu, nazvané Rýn se vlévá do Tibery,“ píše autor.

Uvážíme-li tato fakta, je dobré všímat si, co takzvaný „Františkův efekt“ provádí v těchto dnech právě v Německu, míní Allen. Média si v této souvislosti všímají především skandálního případu limburského „biskupa luxusu“ Franze-Petera Tebartz-van Elsta, který nechal rekonstruovat své sídlo v přepočtu za 783 milionů korun, přičemž jenom na jeho koupelnu vynaložili daňoví poplatníci 410 tisíc korun.

Limburský biskup Franz-Peter Tebartz-van Elst čelí kritice kvůli nákladnému životními stylu

Papež František vyslal do Limburgu vizitátora, a tento týden jej povolal „na kobereček“ do Říma. Dva dny po krátkém slyšení pontifik pozastavil biskupovi výkon úřadu. Prelát libující si v luxusu na poslední chvíli prokázal, že není úplně hluchý, a na setkání s papežem odletěl s nízkonákladovými aerolinkami. Bylo však už pozdě. „Nemáme tomu všemu rozumět jako včasné výstraze před něčím větším, co přijde?“ ptá se magazín.

Co se Limburgu týče, je evidentní, že nový papež nemá problém se zostouzením provinilých. Verdikt nad „biskupem luxusu“ přišel svým způsobem trochu opožděně – papež jej vynesl daleko dříve – ve chvíli, když představil veřejnosti radikálně odlišnou vizi vedení a života církve. V jeho pojetí církve nemají biskupové se zlatými klikami místo. Lze si však představit, že za Benedikta by k podobnému skandálu nedošlo. Z pohledu médií je totiž nesmírně atraktivní a dráždivý právě kontrast mezi van Elstem a jeho novým šéfem. Jeden americký deník napsal, že van Elst „nepochopil vzkaz, že se odteď se jede podle jiných not“.

Františkův důraz na prostý životní styl zcela jistě vyrůstá z jeho osobních charakterových vlastností a duchovních důrazů. Zároveň je ale papež natolik obratným politikem, že si uvědomuje, jaký klacek tím dal do rukou médiím i veřejnému mínění pro případy těch, kdo se nevydají stejnou cestou. Jinými slovy, limburský případ ukazuje, že František nemusí nutně vystupovat jako autoritář, aby dokázal zatlačit na nepoddajný střední management církve. „Někdy stačí pouze dát příklad a veřejné mínění odvede práci za papeže,“ dodává National Catholic Reporter.


Kolínská arcidiecéze je bohatší než Vatikán

Mluvčí německé větve katolického hnutí My jsme církev Christian Weisner na jiném místě magazínu National Catholic Reporter ujišťuje, že van Elst je jen špičkou ledovce. „V německém katolictví se odehrává reální kulturní střet kardinálů a biskupů, jmenovaných Janem Pavlem II. a Benediktem XVI., s novým papežem. Expert na finance německé katolické církve Carsten Frerk není odporem vůči Františkovi překvapen. „Německá katolická církev je jednou z nejbohatších na světě, a její špičky mají své představy o životním stylu,“ říká autor dvou knih o majetkových poměrech německých katolíků. „Proto se církev raději snaží své jmění utajit, protože by to vedlo k drastickému propadu úbytku dárců,“ míní expert.

V Německu se ke katolictví hlásí 23 milionů lidí, kteří musejí ze zákona odvádět na daňových asignacích 8 až 10 procent příjmů církvi. V roce 2012 to církvi vyneslo jen z daní v přepočtu 133 miliard korun. Od zahájení sekularizace, kterou v Německu nastartoval na počátku 19. století Napoleon, platí stát křesťanům také pravidelné příspěvky – v roce 2012 to bylo 212 milionů korun všem státem uznaným církvím. Sedmadvacet německých katolických diecézí má však příjmy i z pozemků či akcií. Analytik John Berwick z rozhlasové stanice Deutsche Welle tvrdí, že kolínská arcidiecéze je bohatší než Vatikán.

Papež František

Hlavní otázkou podle National Catholic Reporteru zůstává, zda se německá církev dokáže srovnat s reformním kurzem nového papeže. Pokud ne, nebude schopna zastavit dramatický propad členské základy a do dvaceti let se stanou křesťané v Německu menšinou. Kvůli skandálům s pedofilními kněžími opustilo církev v roce 2010 181 tisíc věřících, a v následujících dvou letech 126 a 118 tisíc katolíků. „Církev se octla na křižovatce, o tom není pochyb,“ dodává Weisner.


Dělníci ve Fukušimě se potýkají s depresemi i alkoholem

Téměř šest tisíc techniků, inženýrů, řidičů nákladních aut a stavbařů pracuje v komplexu jaderné elektrárny Fukušima na likvidaci následků nukleární katastrofy, kterou před dvěma a půl roku způsobilo zemětřesení a následná vlna cunami. Odstraňování dopadů neštěstí provázejí takřka denně zprávy o úniku radiace a nových nehodách. „A s každou nehodou klesá morálka dělníků, které sužují zdravotní problémy i obavy o budoucnost,“ píše britský deník Guardian.

Už teď, na počátku prací směřujících k úplnému vyřazení elektrárny z provozu, jež podle očekávání potrvají 40 let, elektrárna čelí nedostatku kvalifikovaných pracovníků. Právě chybějící pracovní síly by podle odborníků mohly zabránit firmě Tepco, která je provozovatelem elektrárny, vypořádat se s úniky radioaktivní vody do roku 2020, kdy nedaleké Tokio bude hostit letní olympijské hry. Rizika, jimž je vystaveno skoro 900 zaměstnanců firmy Tepco a zhruba 5000 dělníků najatých sítí dodavatelů a subdodavatelů, obnažil tento měsíc incident, při němž bylo šest mužů polito kontaminovanou vodou. Měli však na sobě ochranný oděv a podle firmy neutrpěli žádné zranění.

Když šéf japonského jaderného regulačního úřadu Šuniči Tanaka mluvil o nehodě s novináři, zmínil mimo jiné psychický stres dělníků. „Chyby jsou často spojeny s morálkou. Lidé nedělají hloupé, neopatrné chyby, pokud mají motivaci a pracují v pozitivním prostředí. Podle mého názoru je nedostatek těchto faktorů úzce spojen se současnými problémy.“ Podle zdravotnických odborníků, kteří komplex pravidelně navštěvují, a dalších zdrojů obeznámených s prostředím elektrárny, příval špatných zpráv ničí morálku zaměstnanců. Elektrárna je vystavena tlaku japonské veřejnosti i mezinárodního společenství, které po Japonsku žádá viditelné známky pokroku při likvidaci největší světové jaderné katastrofy od havárie v Černobylu.

Odborníci zkoumají únik radioaktivní vody ve Fukušimě

Džun Šigemura, který vede tým psychologů pomáhajících fukušimským dělníkům, si dělá největší starost o zhruba 70 procent zaměstnanců firmy, kteří museli po katastrofě opustit své domovy v blízkosti komplexu. Ještě se nevypořádali s touto ztrátou a mnozí žijí daleko od svých rodin v provizorních ubytovnách poblíž elektrárny. „Utrpěli trauma z cunami a explozí reaktorů, protože nevěděli, jak moc byli ozářeni. To byl okamžitý efekt. Teď ale trpí chronickými následky, jako jsou deprese a problémy spojené s alkoholem,“ přiznává Šigemura.

Náladu dělníků zhoršuje nejistota budoucnosti jejich zaměstnavatele, kritizované firmy Tepco, jejíž schopnost řešit krizi ve Fukušimě je stále více zpochybňována. „Postrádají motivaci a mají obavy pokračovat v práci pro firmu, která nemusí za deset let existovat,“ říká Šigemura. Řada zkušených dělníků je rovněž nucena opustit Fukušimu, protože již dosáhli limitu, do něhož může být člověk vystaven radioaktivnímu záření. Od března 2011 do letošního července už 138 zaměstnanců dosáhlo hranice 100 milisievertů a dalších 331 jich bylo vystaveno 75 až 100 milisievertům, což znamená, že jejich dny v elektrárně jsou sečteny. Jsou i tací, kteří odešli kvůli vyčerpání a stresu, a ti, kdo se rozhodli najít si práci blíž evakuovaným rodinám.

Hladinu 100 milisievertů lékaři označují za mez, kdy začíná stoupat nebezpečí rakoviny v důsledku ozáření. „Těmto dělníkům hrozí během jejich života o něco vyšší riziko rakoviny než ostatním občanům,“ říká profesor molekulární patologie na londýnské Královské univerzitě Gerry Thomas, jehož cituje Guardian. „Větší obavy bych ale měl z kouření a stresu těchto dělníků v důsledku jejich strachu z toho, co jim může radiace způsobit,“ dodal. „Znepokojují mě především deprese a alkoholismus,“ poznamenal profesor na univerzitě v západojaponské prefektuře Ehime Takeši Tanigawa.

autor: rma
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.