Svatovítská mozaika
Pražský hrad je jedním z centrálních míst české národní historie. Je opředen nejen mnoha legendami, ale i reálnými historickými událostmi. Toto vyvýšené místo, tyčící se na levém břehu Vltavy, patří mezi nejznámější dominanty našeho hlavního města.
Když se vysloví jeho jméno, naprostá většina z nás si jistě na prvním místě představí nezaměnitelnou siluetu Chrámu svatého Víta. Jedná se skutečně o monumentální stavbu středověkého gotického umění. Její soudobá podoba, kterou můžeme obdivovat dnes, je však výsledkem mnohasetletého budování, které bylo ovlivněno mimo jiné i politickými a hospodářskými poměry českého státu v průběhu dějin. Oko laického pozorovatele ji bude vnímat jako jeden celek, jehož bohatost je ukryta především uvnitř samotné stavby v jejích oltářích a malbách. Jak však ukáží následující chvíle, není tomu úplně tak.
Jednou ze zajímavých součástí výzdoby chrámu je i takzvaná "Svatovítská mozaika", která se nachází na vnější straně stavby nad Zlatou branou. Tou se dříve vcházelo do katedrály. Jak tvrdí někteří odborníci, jedná se o unikátní památku středoevropského zaalpského umění, jejímž iniciátorem byl císař Karel IV. Z pohledu současnosti je originální svou plochou i tím, že se až do dnešních dnů zachoval její původní materiál. Námětem mozaiky je Poslední soud. Celá scéna je rozdělena do tří dílčích polí nad třemi gotickými oblouky zmiňované Zlaté brány. Ústředním obrazem je prostřední pole, ve kterém je na zlatém pozadí vyobrazen trůnící Kristus, který zjevuje boží moc v poslední den. K němu upírá zrak několik postav. Jedná se o světce, konkrétně šest českých patronů. Tři stojí zprava a tři zleva. Pod nimi klečí císař Karel s císařovnou. Samotný Poslední soud znázorňují obě vedlejší pole. Je zde zobrazeno otevírání hrobů. Na pravé straně jsou duše ospravedlněných, vlevo pak duše zavržených. Nad těmito dvěma scénami jsou opět na zlatém pozadí a ve stejné rovině jako zmiňovaný Kristus zástupy svatých a dvě klečící adorující postavy. Nad všemi poli mozaiky je pak vyveden ozdobný pás s rostlinnými motivy, který původně nesl medailony s nástroji Kristova umučení. Celou mozaiku dal Karel IV. vytvořit celkem z milionu dvou set tisíc skleněných kostiček.
Zprávy o dokončení mozaiky přinesl ve své známé kronice Beneš Krabice z Weitmile. Dokončení díla datuje nejprve k roku 1370 a posléze k roku 1371. Svým vznikem je mozaika těsně spjata s Karlovou druhou římskou cestou, kterou podnikl v letech 1368 až 1369 u příležitosti korunovace své manželky Alžběty Pomořanské císařovnou. Právě v Itálii a v místních mozaikách načerpal císař inspiraci i pro pražské dílo. Během své cesty se Karel postupně zastavil na mnoha místech. Byl to však především Řím, kde se mohl seznámit s největším počtem těchto děl. Postupně zde mohl vnímat jak koncipování zobrazovaných scén, tak i jejich detaily a především proměny zobrazování Krista, jehož způsoby zachycení se během několika staletí změnily. Období raného křesťanství vyobrazovalo Krista na freskách římských katakomb a v reliéfech sarkofágů jako mladého muže pečujícího o své stádo. Od přelomu 4. a 5. století však byla tato podoba nahrazena novou, když se Kristus v různých vyobrazeních přesunul na trůn. Z pastýře se tak stal vládce. Neodmyslitelnými atributy byla svatozář kolem hlavy či pozdvihnutá pravá ruka na výraz požehnání. Kolem jeho trůnu stály postavy apoštolů svatého Pavla a svatého Petra. Pod nimi jsou často přítomni další světci, vždy v závislosti na konkrétních souvislostech vyobrazení. Tento typ zachycení se postupně ustálil pro další staletí a právě s ním se během své římské cesty císař Karel IV. setkal.
Vzor pro umístění mozaiky na venkovní straně chrámu nad hlavním vchodem našel císař pravděpodobně v italské Lucce. V průběhu středověku ovšem nebylo neobvyklé, že se fresky a skulptury s námětem Posledního soudu objevovaly nad vchodem do gotické katedrály. Výtvarný návrh pražské mozaiky je údajně dílem benátského malíře Nicoletta Senitecoly. Centrální část vyobrazení je rovněž dílem benátských odborníků, obě vedlejší pole jsou pak dodělána místními, pražskými mistry.
V době svého vzniku bylo jako první dohotoveno centrální pole mozaiky, přičemž někteří odborníci zastávají myšlenku, že její přednostní a rychlé vyhotovení mělo i ryze praktický důvod. Pod obrazem se mělo sice vcházet do chrámu, takže si každý z příchozích uvědomoval božství, k němuž se uvnitř stavby blíží. Vedle této duchovní dimenze však mohla mít mozaika i jiný, mnohem pragmatičtější rozměr. Prostorovým protějškem díla s vyobrazením Posledního soudu se totiž stala na hradním nádvoří před vchodem do královského paláce veřejná slyšení Karla IV. V momentě konání těchto slyšení se tak vytvářel symbolický vztah mezi slavnostními císařskými soudy a Posledním soudem Krista. Karel tak měl vládnout před jeho zrakem.
Pražská mozaika je výchovným dílem, které mělo smyslově působit jak na vzdělané, tak především nevzdělané pozorovatele. Měla jim zprostředkovat základní teze křesťanství, nabídnout důležité události křesťanské tradice. Mějme na paměti, že středověká společnost byla skutečně společností nevzdělaných, kterým mohlo být zprostředkováno poselství Bible a evangelií právě především obrazem či mluvenou řečí, ne však písemným textem. Na příchozí tak měla působit názornost scén Posledního soudu, která i dodnes překvapuje výjimečnou výmluvností a mistrovským provedením.
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.