Surrealista František Dryje: S disidenty jsme měli společného nepřítele, ne vždy společnou řeč

František Dryje
František Dryje

Současný surrealistický básník František Dryje je mimo jiné autorem básnické sbírky Ach! Angažovaná poezie A. D. 2013, v níž věnuje pozornost přímé volbě prezidenta.

„Samozřejmě jsem odedávna psal básně, které by se daly nazvat angažovanými, i když to slovo má konotace, které jsou mi vzdálené. Když nastoupila Nečasova vláda a s ní se v politice objevily zjevy jako Věci veřejné, přiznám se, že mě to trochu zaskočilo. Najednou jako by padly všechny zábrany, které až dosud politická reprezentace respektovala, alespoň tedy formálně. Byl tu Bárta a blondýny okolo něj, které se projevovaly jako dlaždiči. Byl to kvalitativní posun, na který jsem si myslel, že by se mělo reagovat,“ vysvětluje.

Básník, prozaik a esejista Fantišek Dryje se hlásí k surrealismu a v tomto duchu také komentuje poezií současné dění. Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1979 je členem Surrealistické skupiny v Československu, od roku 1994 šéfredaktorem surrealistické revue Analogon.

Sen mimo zákon

Básník vzpomíná, jaké bylo postavení surrealistů v éře totalitního režimu, i na to, čím mohl čistě umělecký směr zabývající se iracionálním uchopením světa překážet státní moci: „Šlo už jen o to, že se jednalo o svobodnou činnost, kterou neměl stát pod kontrolou. V naší tvorbě byly i politické narážky,“ říká.

Autenticita, pokud je naplněna, nemůže být nudná.
František Dryje

„Když jsme například konfrontovali socialistický realismus, tak se tam tyto konotace objevily. Bylo paradoxní, že nás bolševik v 70. letech nezakazoval, pouze nás sledovala tajná policie. Když jsme ale chtěli uspořádat neoficiální výstavu v době, kdy už začínala perestrojka a tání ledů, situace se změnila. Poté, co jsme už měli navěšené obrazy a připravený katalog, přišli dva pánové se zákazem výstavy. Donutili nás vše svěsit. Přitom tématem výstavy byl ‚sen‘. Potřebovali postavit sen mimo zákon.“

Společná řeč

Přestože se skupina surrealistů ocitla v opozici vůči tehdejší moci a její čelní představitel Vratislav Effenberger podepsal Chartu 77, nebyla na stejné lodi s tehdejším disentem.

Naše země se přiblížily ke komunismu s nacionalistickou a bezpečnou tváří, soudí Agnieszka Holland

Agnieszka Holland, režisérka

Agnieszka Holland patří mezi přední světové režisérky a scenáristky. Získala desítky nominací na světové filmové ceny, mnohdy proměněné na ocenění. Témata svých filmů a scénářů hledala předvším v době nacismu, ale také ve středoevropském prostředí pod sovětským vlivem za komunismu, ve kterém vyrůstala a dospívala.

„Je to určité specifikum. Bylo samozřejmé, že jsme byli v opozici vůči oficiální kulturní frontě reprezentované komunistickým režimem. Ale to, že jsme měli s disidenty společného nepřítele, neznamenalo, že s nimi vždy najdeme společnou řeč. Ne vždy se surrealistický koncept setkával s těmi ostatními,“ vysvětluje a říká:

„Jestliže se vyslovujete kriticky vůči této společnosti a civilizaci, tak pochopitelně kritizujete nikoli pouze její degenerativní podobu, ztělesněnou aktuálním komunistickým režimem, který byl samozřejmě v mnoha aspektech komický. Surrealismus se odedávna vymezoval vůči každému establishmentu. Ale to neznamená, že jsme neměli blízké vazby s jednotlivci.“

Poslechněte si celý rozhovor Barbory Tachecí s jejím hostem. František Dryje se skrze svůj způsob obecného uvažování dotkne také současné politické situace. „Ani politika nemá racionální strukturu. To je jen čistá ambice. Politici se snaží tvářit, že jejich pravda je založená na rozumu. Ale ve skutečnosti se jejich výroky dají rozložit a odhalit iracionalitu, která dominuje,“ naznačuje.

Spustit audio
autoři: Barbora Tachecí, Kateřina Tesařová

Související