Střet civilizací: nastává, nebo ne?

Pokud vím, mají pro ni všechny jazykové skupiny jméno. Románské (včetně latiny), germánské, ba i semitské. Jen Slované říkají - medvěd. Je to roztomilý příklad působení onomatomagie: vyslovení jména je zpřítomněním jeho nositele.

"Pojmenovat správným jménem" je ale aktem rozumu, známkou porozumění. Racionální myšlení má jisté přednosti před myšlením magickým. Přesto se i dnes občas zdráháme cosi pojmenovat, abychom to nepřivolali. Medvědi nás už neohrožují. Toho posledního šumavského skolili lovci v předminulém století. - Pro to, co nás ohrožuje dnes, se našlo jméno: střet civilizací. Jeho objevitelem je Samuel Huntington. Napsal o tom knihu (vyšla i česky). Oponoval tím jinému mysliteli, Francisi Fukuyamovi, který se před časem domníval, že rozkladem komunistického bloku nastal "konec dějin". Že stěžejní konflikt je vyřešen a další osudy lidstva vyplní šíření demokracie a volného trhu. Huntington namítl, že dohledná budoucnost bude mít jiný obsah. Tím budou konflikty mezi stávajícími kulturně-civilizačními okruhy a že první na řadě je konflikt mezi Západem a islámským světem. - Dodejme, že Fukuyama dnes už na svém názoru netrvá.

Střet civilizací zaujal místo, jaké míval medvěd v mysli našich prapředků. Lze tomu rozumět. Moc vysloveného slova bývá značná. Neopatrný výrok politika způsobí střemhlavý pokles akcií na burze. Řekneme-li "střet civilizací", nezpůsobíme ho tím vyslovením? - O to se dnes vede spor. Někteří lidé, dokonce povolaní (např. náš prezident), tvrdí, že nic takového neexistuje. Prostá zkušenost nám naproti tomu ukazuje, že se ve vztazích mezi Západem a ostatním světem, především islámským, cosi děje. Chceme-li, ponechme stranou vzdálené končiny jako Filipíny, Indie, Indonésie, subsaharská Afrika. Stačí Blízký a Střední východ, Kavkaz, Balkán, ale i Francie, Německo, Holandsko, New York, Madrid, Londýn a posléze Dánsko. Má to společného jmenovatele, nebo ne?

Civilizace na sebe narážely vždycky. Např. evropská a ty předkolumbovské (což je důvod pro naše hluboké zahanbení). Ale tenkrát se jezdilo na koni a střílelo se z ručnic. Dnes máme jiné prostředky ničení i sdělování. Lidí je 6 mld, svět je velká vesnice, jednotlivé kultury se těsně dotýkají, prolínají se, a přitom si některé nerozumějí. Příslušníci té islámské se už dlouho cítí ponižováni příslušníky té západní a nezdá se, že by byli ochotni se s tím smířit. Očekávání, že se celý svět vydá cestou modernizace západního typu se naplňuje jen zčásti. Islámské země si dle možnosti osvojují technické vymoženosti Západu, ale zejména jejich mladá generace nemíní přejímat jeho hodnotové představy. Spíše opak je pravdou. Přitom muslimů přibývá, zatímco Západ stárne a vymírá.

Západ se nemůže oddělit od islámské komunity obdobou čínské zdi, žije-li stále více muslimů na jeho území. Ani jejich potomci se tam necítí dobře a neosvojují si mentalitu hostitelských zemí, spíše naopak. Západ je závislý na blízkovýchodní ropě. Má sice vojenskou převahu. Zatím. Sebevražednými bojovníky však nedisponuje a disponovat nebude. - Zdá se, že si neví rady. USA občas podniknou nějaký krok, jehož účinek je ale jiný než ten předpokládaný. Naproti tomu Evropa je pasivní a ústupná .

Jak pojmenovat tento vztah, jehož prognóza je přinejlepším nejistá? Huntington mu říká střet civilizací. Vhodnější termín nikdo nenavrhl. Zato slýcháme, že nic takového, co by bylo třeba pojmenovat, neexistuje. Přitom předpokladem rozumění je správné pojmenování. Kéž bychom to dokázali vyjádřit aspoň oklikou, jako toho medvěda.