Středoevropský fejeton Luboše Palaty: Gruzie a my

A tak jsem celý minulý pátek esemeskoval, seděl u internetu, psal maily a hledal spojení doTbilisi, nebo kamkoli blízko - protože základní poučka válek zní, že první, co je při vždy zrušeno, je letecké spojení.

Během pár hodin jsem už několikrát odjížděl, ale nakonec neodjel. Válečník a agresor Putin byl zase jednou rychlejší. Musel mít tanky připravené a nastartované dávno předtím, než se Gruzínci pokusili vstoupit a teď to podtrhuji vstoupit do svého města Cchinvali. Čekat na mě, než se přeplavím z krásného chorvatského ostrova Hvar aspoň do Splitu, dostanu se do nějakého letadla na Prahu, zabalím si bágl a z hlouby skříně vytáhnu americkou neprůstřelnou vestu, která už zažila Sarajevo i Bagdád - to se prostě nedalo. A tak letěl Franta, který to měl domů půl hodinu, vestu má taky a v pět hodin odpoledne už mohl být na letišti Ruzyně.

Možná je dobře, že letěl František, a ne já, protože já bych si rozhodně ani náznakem nedokázal hrát na nějakou objektivitu a vyváženost. Na to si toho příliš pamatuji a příliš jsem toho v Gruzii zažil. Zažil jsem v Gruzii zimu roku 1991, kdy jsem v Tbilisi dělal první velký rozhovor s prvním gruzínským prezidentem Zviadem Gamsachurdiou a pak se vydal do Jižní Osetie. Už tehdy se tam střílelo a nestřílelo se málo. Už tehdy tam byli na straně jihoosetských separatistů mraky Rusů. Tehdy ještě ze sovětských federálních jednotek - kágébáci, sovětští kukláči ze sil ministerstva vnitra se zkratkou OMON. A nebyli tam proto, aby udrželi na gruzínsko-osetské frontě klid, byli tam proto, aby zažehli a udržovali tento konflikt při životě. Tak jako to dělali v Náhorním Karabachu a později i v nádherné gruzínské Abcházii.

Po skoro dvaceti letech, kdy Rusko používalo Abcházii a Jižní Osetii k vydírání Gruzie, se teď v Kremlu rozhodli udělat nad Tbilisi kříž. A vyrukovali s nejtěžšími kalibry. Stovkami tanků, bombardováním a smrští tak odporné propagandy a neuvěřitelných lží, které by dnešní Moskvě mohl závidět i nacistický Berlín. Mohu to tvrdit, protože jsem počátkem léta přečetl jedinečnou knihu amerického novináře Viliama Schirera s názvem Berlínský deník. Schirer byl jako americký zpravodaj v nacistickém Německu až do roku 1941. To nejzajímavější na jeho knize je právě obludnost nacistické propagandy, s níž vykreslovala Němcům a světu Mnichov, obsazení Rakouska, okupaci Česka a začátek války proti Polsku. To, co předvádí v těchto dnech Kreml je tomu strašně, strašlivě podobné. "Mírová humanitární operace", říkají přepadení a okupaci Gruzie Rusové, "odražení polského útoku na Německo", říkal zahájení druhé světové války Adolf Hitler.

My tady na Západě máme samozřejmě své máslo na hlavě, způsob vyhlášení nezávislosti Kosova a zdůvodnění irácké války byly velké, obrovské chyby. Ale pro všechny ty kremelské přitakávače, kterých se i tady v české kotlině vyrojili mraky, bych chtěl poukázat na jeden zásadní rozdíl. Kosovo k sobě Evropská unie nechce připojit, není a nebyl to nástroj nějakých imperiálních choutek, ale jen zoufalá snaha zastavit balkánské války a dostat tento kout Evropy do stavu, kdy se v něm aspoň nebude válčit. A Irák, přes všechny pochybnosti, byl útokem na nebezpečného diktátora, který chtěl a taky na čas vymazal z mapy sousední Kuvajt , vraždil a terorizoval své vlastní obyvatelstvo. I válka, respektive pozdější mír v Iráku, byly zpackané, ale když nic jiného, tak zbavily Irák i svět jednoho tyrana a válečného zločince jménem Saddám Husajn.

V Gruzii je to prostě jinak, pánové poslanci Křečku, Filipe a další. Rusko tam posouvá své hranice, okupuje, obsazuje a vysává kousky malého sousedního státu, kterému nechce dovolit, aby byl svobodný, demokratický a aby nedejbože prosperoval. Rusko na Kavkaze bylo a je agresor, který se navíc schovává pod modré přilby mírových sborů, lže svým občanům, lže celému světu. Gruzie neprožívá svůj srpen 1968, prožívá svůj Mnichov 1938. Cílem pana Hitlera nebyl v létě 1938 mír, jak tvrdil světu. Ani cílem pana Putina není mír. V obou případech je konečným cílem agrese a okupace. Pana Hitlera jsme nezastavili včas, pana Putina ještě zastavit včas můžeme. Kdo jiný, než my Češi, by tomu měl rozumět.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumentyv sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .