Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Kdybyste nevěděli,kde to je, protože to opravdu spousta Čechů neví, tak kousek za hranicemi, nasever od Liberce. Sto padesát od Prahy, a když to objíždíte po dálnici naDrážďany, což je prý rychlejší, tak i tak necelých dvě stě. Nejel jsem doLužice jen tak, jel jsem za Lužickými Srby, v den jejich největší slavnosti,jízdy křižáků. Její kouzlo vedle hrstky Čechů už objevily tisíce Němců,kteří se do Lužice kvůli ní sjíždějí když ne z celého, takpřinejmenším celého východního Německa. A to do té míry, že když jsem zneděle na pondělí hledal ubytování v nějakém slušnějším hotelu čipenzionu v Budyšíně, tak jsem asi padesátkrát padesátkrát opakoval stejnouvětu – dobrý den, nemáte prosím náhodou volný pokoj....a padesátkrátslyšel stejnou větu: promiňte, bohužel nemáme. Pak jsem to vzdal a našel pokojv jednom hezkém hostinci, stojícím přesně na místě, kde byla před staletímiuprostřed Lužice hranice mezi Pruskem a Saskem. Když jsem to říkal jednomu zfukcionářů Domowiny, což je taková střechová organizace Lužických Srbů,tak hned věděl – aha, u Kubíčka, ten je náš. Protože Lužických Srbů jeuž dnes tolik, respektive, tak málo, že se skoro všichni znají. Dvacet tisícje takové menší české okresní město a víc už dnes Lužických Srbů, prokteré je lužická srbština skutečně rodným jazykem, víc už jich opravdunení. Nechci být přílišným pesimistou, protože Lužickým Srbům v jejichsouboji s pokračující germanizací hrozně moc fandím, ale možná sledujemekdyž ne poslední, tak předposlední dějství tragedie, kterou můžeme zcelaotevřeně nazvat zmizení posledních západních Slovanů v německém moři.Ale ještě nezmizeli, ještě tu jsou. A jízda křižáků je výrazem jejichnejvětšího vzdoru německému světu, který je obklopuje. Tisíc tři stajezdců na koních objíždí o Velikonoční neděli vesnice v jižní, katolickéčásti Lužice, poslední vesnice, kde skutečně ještě žijí LužičtíSrbové. Fotografie jsem viděl už před mnoha lety, možná ještě před více,než jsem se vydal do Srbské Lužice na svoji první velkou reportáž. Jenžetrvalo skoro deset, no možná dokonce patnáct let, než jsem našel volnéVelikonoce a než se našel někdo, koho by taková reportáž zajímala.Zjistil jsem si skoro všechno, co v tom mém novinářském chvatu v českéhodeníku zjistit šlo a tak jsem v tu neděli nejel do Budyšína, krásného, aletéměř nesrbského hlavního města Lužice, ale do Chrošcic. Tisícové vesnicedvacet kilometrů na západ od Budyšína, srdci to posledního obojného srbskéhoregionu. Vesnici, kde mají plakáty stále ještě jen v srbštině, kde na obecnínástěnce je všechno nejdřív srbsky a až potom Německy, místu, kde ještěmůžete srbštinou slyšet mluvit lidi na ulicích. První velká chvíle přišla,když se asi půl hodiny před polednem sešlo u srbského kříže nedaleko kostelašest mužů a chlapců a začali společně odříkávat srbskou modlitbu.Pak oblékly fraky, cylindry, uvázali kravaty a sedli na koně a vyjeli. Postranníulicí sjeli k mostu přes říčku pod kostel. Za chvilku bylo slyšet zvuky kopyta pak se to objevilo. První jezdci, k nimž se ti z Chrošcic přiřadili a pakdalší, další a další. Stovky jezdců, stovky koní. Závodní hřebci,výstavní klisny, obrovští pivovarští valaši, pomenší koně, téměřponíci. A na nich stovky jezdů. Hrdých, téměř vznešených. Vystoupali dosvahu, objeli kostel a provázeni modlitbou srbského faráře převzali poutnívlajku. A pak se za zpěvu náboženských srbských chorálů vydali na svojivelikonoční pouť, mající počátky kdesi ve slovanském pohanském dávnověku,kdy se na jaře na koních objížděli koně, aby se z nich po zimě vyhnali zlíduchové. Zvláštní, nádherný, v dnešní, ke koňům skoupé době,neuvěřitelný pohled. Je spousta druhů krásy, ty nejhezčí mají co dělat se zázrakem. Velikonočnípohled na srbské křížové jezdce v Lužici takovým zázrakem je. Zkuste to,třeba hned příští rok zažít. Kdo ví, kolik takových velkých křižáckýchjízd v mizející Lužici ještě bude.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.