Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Jsme v Sezimově Ústí, městu, které dnes už vlastně nic nedělí odsousedního, výstavnějšího a většího Tábora, dnes překvapivě krásného,překvapivě prosperujícího a překvapivě stále trochu vojenského města nařece Lužnici. K Benešově vile se odsud dá dojít za pár desítek minutpěšky, ale státníci, jak známo několik desítek minut nemají a pěškytéměř zásadně nechodí. Takže slovenský premiér Robert Fico z Tábora mnohoneviděl, tedy pokud si po obědě v tamním nejlepším hotelu Dvořák neudělalnějakou soukromou vycházku městem, o čemž dost pochybuji. Začátek oficiálnístátní návštěvy, která, jak už název říká, je významnější odnávštěvy obyčejné, které se říká pracovní, byl v již zmíněnéBenešově vile na soutoku Lužnice a nějakého místního potoka, nebo chcete-liříčky. Benešova vila zmršená v sedmdesátých letech komunisty byla za minulévlády Mirka Topolánka opravena a do původní podoby v ní bylo dáno vše, co dopůvodní podoby dáno být mohlo. Z těch dob komunistických, nikoli Benešových,je tu i tenisový kurt a podivný, naštěstí podzemní, bazén, tedy něco, co bysi takový občanský prezident, jakým Beneš vždy byl nikdy nepostavil. Benešova vila má totiž jeden rozměr, který je dnešním vládcům tak trochuneznámý – Beneš, přes dvacet let druhý muž státu a skoro deset let jehoprezident, si ji postavil za své, poctivě vydělané peníze. Když se stal hlavoustátu, tak se jen na okraji vily přistavěl nevelký domek pro personál, kterýse o toto už polooficiální letní sídlo hlavy státu staral.Edvard Beneš si také tak trochu pojistil, že tento dům už bude vždy jen jehodomem, když se na zahradě vily, na nejkrásnějším místě, odkud je z maléhosvahu vidět jen soutok řeky a říčky, nechal pohřbít. I komunističtí vládcik němu museli chovat jistou úctu, když nechali na místě jeho posledníhoodpočinku zbudovat důstojnou mohylu a na strohý betonový hrob pod ní dovoliliumístit Benešovu bustu. Dnes jsou na tom místě hroby dva, když vedle svéhomilovaného manžela našla místo svého posledního odpočinku i paní Hana,Benešova manželka, který právě tady po jeho smrti ještě čtvrt stoletídůstojně a v tichosti žila. V domě, na jejímž nejhezčím konci je mohyla, si nedokážu představit, žebych trávil dovolenou, nebo rodinný víkend. Ale soudě podle tenisového kurtu abazénu, to zřejmě někteří politici v době komunismu a i v době dnešní asidokážou. Když Jan Fischer zval do Benešovy vily slovenského premiéra Roberta Fica,zřejmě ho vůbec nenapadlo to, co napadlo mě, když jsem čekal na začátektiskové konference. A to, že je to vlastně hodně symbolické a symbolicképroblematicky. Protože, když se řekne Beneš, tak se té menší části světa,která o Česku a Slovensku něco ví, vybaví okamžitě Benešovy dekrety.Nepatrná, zanedbatelná část Benešova díla i života. Ale přesto věc, kteráho charakterizuje, která se stala jeho největším zápisem do dějin Evropy. Ikdyž slovo největším není asi správné. Současně by se to totiž dalo řícinejhorším, protože ze všech možných ohledů není vyhnání tří milionůsudetských Němců a všechno, co se kolem toho dělo, ničím, na co bychom mohlibýt jako Češi hrdí. A není také ničím, co by zdobilo památku EdvardaBeneše, z mnoha jiných pohledů velkého, demokratického evropského státníka,zásadního odpůrce nacismu a fašismu, což se o spoustě tehdejších velkýchmužích Evropy říci nedá. Když jsem tam tak stál u žlutého domu na kraji Lužnice a u hrobu EdvardaBeneše hráli československou hymnu, jen v obráceném pořadí a o jednuslovenskou sloku delší, nemohl jsem na prezidenta Beneše nemyslet. A hlavou miproběhla myšlenka, že by si možná šedesát let po válce zasloužil, aby se sním ty Benešovy dekrety už nespojovaly. Bohužel k tomu vede jediná cesta, celév uvozovkách slavné Benešovy dekrety zrušit. Myslím, že druhýčeskoslovenský prezident by si to půlstoletí po své smrti zasloužil.