Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Tato lež se znovu objevila na povrchu, když ukrajinský prezident Viktor Juščenko vyznamenal Stepana Banderu půl století a několik měsíců po jeho smrti titulem "Hrdina Ukrajiny". Kdyby takové vyznamenání existovalo a Juščenko by to mohl učinit, bylo by Stepana Banderu lepší vyznamenat titulem "hrdina západní Ukrajiny". Protože na západě tím hrdinou, bez ohledu na vyznamenávání či hanění už od těch padesátých a dalo by se říci, že dokonce i třicátých let, Bandera je a banderovci jsou. Jenže to nejde a tak se na Ukrajině, především té východní strhla bouře. Východní Ukrajina je totiž vychována ve zcela jiném duchu. Zatímco západ zažil, díky tomu, že do devětatřicátého patřil pod Polsko, období svobody a určitého evropského rozvoje, východ Ukrajiny byl pod sovětským panstvím místem hladomorů, masového vyvražďování a komunistického vymývání mozků už od dvacátých let. Vymyté mozky pak po druhé světové válce už nepřehodnotily legendu, jak je hrdinná sovětská armáda zachránila nejen před nacisty a také před jejich přisluhovači, ukrajinskými nacionalisty, tedy "banderovci".Vzpomínám, jak jsme před třemi lety v Lugansku, nejvýchodnějším to místu Ukrajiny, musel pokládat květy k pomníku sovětských partyzánu, ale i na to, jak mi na zdejší univerzitě hrdě ukazovali výstavku o ukrajinských dějinách, kde, jako důkaz odvahy a skutečného ukrajinského vlastenectví, byla i jakási neutrální zmínka o Banderovi.

Bandera a banderovci však nedělí jen Ukrajince, ale vyznamenání Bandery a v jeho osobě i ocenění celého hnutí ukrajinských nacionalistů rozběsnilo i okolní státy. Že rozběsnilo Rusy, žijící v opět sovětské tradici a žárlivě si střežící odkaz Velké vlastenecké války, to se dalo čekat. Byť něco tak hnusného, jako prohlášení ruského prezidenta Dmitrije Medvěděva na toto téma se v mezistátních vztazích jen tak nenajde.

Velký problém ale mají i Poláci, lépe by bylo říci polští nacionalisté. Banderovci totiž na západní Ukrajině, smíšeném území, které bylo klíčovým prostorem Poláků, Ukrajinců a v neposlední řadě i Židů, totiž bojovali proti všem. Nejen proti nacistům a sovětům, ale také proti Polákům a také často proti Židům. Byla v tom, svým způsobem z českého pohledu pochopitelná snaha mít toto etnicky smíšené území pro sebe. Že to byla snaha v dnešní situaci zločinná, to se dnes dobře říká, ale v těch válečných letech to tak na dnešní západní Ukrajině dělali i Poláci, nacisté a po válce i sověti.

Vedle tohoto přinejmenším problematického rysu snah banderovců je tu ale i něco, co bychom my, co jsme až na bratry Mašíny a pár dalších trpně přijali komunistickou totalitu, mohli ocenit. A to boj banderovců, po dlouhé roky, až na počátek padesátých let, proti sovětům a jejich panství nad celou střední a východní Evropou. Banderovci, doufající, že to Západ tak nenechá a Stalinovi se postaví, vzdorovali nejdéle, nejhrdiněji a ukázali nám ostatním, že se Moskvě šlo postavit i se zbraní v ruce. Je obrovskou tragédií Poláků, Čechů a Slováků, že jsme Stalinovi a jeho pochopům v likvidaci ukrajinských protikomunistických partyzánů pomáhali. A to masově a nadšeně. Kopali jsme si tím, především my Češi a Slováci vlastní hrob. Abychom si to nějak zdůvodnili, převlékli jsme si banderovce za fašisty a Hitlerovi pohrobky. Lhali jsme si tím tehdy, v roce 1946 a sedm, kdy jsme chytali banderovce, kteří se přes Slovensko a Česko snažili přejít na Západ. A lžeme si tak dosud. Bylo by záhodno, kdyby vyznamenání Bandery ukrajinským prezidentem Juščenkem vyvolalo přinejmenším debatu o hloubce této lži, o naší kolaboraci se Stalinem a jeho zločinným režimem, o našem podílu na potlačení největšího hnutí protikomunistického odporu, které ve střední a východní Evropě existovalo. V těch poválečných letech, navíc ještě před únorovým pučem, jsme my Češi prostě stáli na té špatné straně a pomáhali stalinskému zločinnému režimu.

Banderovcům a všem Ukrajincům bojujícím proti komunistické totalitě za to dlužíme přinejmenším omluvu, velkou omluvu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .