Středoevropský fejeton Luboše Palaty
Obávám se, že to není chyba, že je to něčí záměr. Česká republika ani Slovensko jako státy své výročí Sametové revoluce před dvaceti lety neslaví. Nebýt Václava Havla, tak by se v Praze kolem sedmnáctého listopadu nedělo z hlediska světa kolem nás vůbec nic.
Ale ani bývalý český prezident, pro velkou část planety stejný, ne-li větší symbol vítězství demokratické svobody nad komunistickou totalitou jako Lech Walesa, nebo papež Jan Pavel II., nepořádá se svými uměleckými přáteli ze světa akci takříkajíc pro lidi. Dostaví se alespoň na megakoncert v centru Prahy, ale stejně mi to přijde tak nějak málo. Ostatně u Havla už mě mrzelo, že nebyl společně s Lechem Walesou, Michailem Gorbačovem a Angelou Merkelovou v pondělí u Braniborské brány. Myslím prostě, že tam patřil.
Stejně tak na oslavy sedmnáctého listopadu patřili naši státní činitelé a jejich zahraniční protějšky, přinejmenším ty z okolních zemí. Prezident Václav Klaus ale nepronese projev na Národní třídě, ale u bývalých Hlávkových kolejí, které nepřipomínají 17. listopad 1989, ale 17. listopad 1939 - tedy první velkou brutální akci nacistů v okupovaných českých zemích. Nechci se mýlit, ale trochu se obávám, že to zapadá do prezidentova nového konceptu, který začal vyhlášením naprosté nedotknutelnosti Benešových dekretů za takovou prioritu České republiky, že se kvůli ní Česko vyvázalo z Charty práv a svobod. A ještě si kvůli tomu udělalo ostudu a zlé jméno po celé Evropské unii. Obávám se, že v tom páně Klausově vystoupení bude ono protiněmecké ostří, kterým pan prezident bodá, kdykoli je to v posledních týdnech možné. V Praze není podle okolí pana prezidenta většího zloducha než je německý velvyslanec, jehož prsty jsou podle protilisabonské skupiny senátorů tak dlouhé, že řídí i český Ústavní soud. A vedle Lidic není většího symbolu nacistické, nebo v podání českých národovců "německé zvůle", než je právě 17. listopad 1939. Obávám se, že právě toto chce pan prezident svým vystoupením u Hlávkových kolejí naznačit a možná i říci. Nevím, co chce nepořádáním ničeho k 17. listopadu svým občanům říci česká vláda. Nechci tady kabinet Jana Fischera příliš kritizovat, ostatně tu už neměl hezkých pár týdnů být.
A kdyby jen veřejně kývl, mohl být i sám premiér Fischer už evropským komisařem a na podobné připomínky už nemusel ani odpovídat. Ale na druhou stranu, to nemusí nikoho zajímat. Měly by být prostě věci, které si vlády předávají, ať už vypadají jakkoli a ať už mají svůj mandát vyměřen na dny, týdny, měsíce či roky. Prostě na tom 17. listopadu se ukazuje, že mít úřednickou a ještě dočasnou vládu není ve všem terno, jak se velká část českých občanů znechucených politikou domnívá.
Slavit a to ve velkém jsme prostě měli. Dokázali to i Maďaři a Poláci, kteří nemají na rozdíl od nás žádné jasné přesné datum, kdy se tam komunismus zhroutil. A ve velkém v pondělí slavili Němci a jak jste si jistě všimli, nebyl to ani tak svátek německé jednoty, jako spíše oslavy konce komunismu, konce rozdělení Evropy.
Přes podle všeho nedlouhou hospodářskou krizi, přes v pravdě chaotickou a neradostnou politickou situaci, přes stále bizardnějšího prezidenta na Pražském hradě, bychom si ale my občané České republiky, jednoho ze 27 států svobodné, demokratické a spojené Evropy, neměli nechat dvacáté výročí sedmnáctého listopadu 1989 vzít. Možná, že to není sváteční den pro Václava Klause, Jana Fischera, Jiřího Paroubka, ani Mirka Topolánka, ale měl by to být sváteční den pro nás téměř všechny ostatní. Protože komunismus se nezhroutil, jak tvrdí pan prezident, ale padl. Jsem dodnes přesvědčen, že kdyby v pondělí, které následovalo po 17. listopadu nepřišly na Václavské náměstí ty statisíce lidí, které tam přišly, kdyby nebyla plná náměstí po několik dalších dní, kdyby nepřišlo milión lidí na pražskou Letnou, tak jsme tady ten komunismus ještě hezkých pár let měli. Možná v nějaké trochu snesitelnější podobě, ale prostě by tu dál byl.
Dvacet let, které jsme od roku 1989 prožili, byly skvělé roky, nejen pro nás, ale i pro tuto zemi. Nejlepší léta za mnoho posledních staletí. Naše demokracie není dokonalá, naše životy nejsou jen šťastné, ale směr českých dějin jsme za dvacet let obrátili z pomalého úpadku k návratu mezi nejvyspělejší národy světa. Máme být na hrdi, máme co oslavovat. A máme proč věřit, že těch dalších let bude stejně dobrých, nebo ještě lepších. Všechno nejlepší, milí spoluobčané svobodné České republiky.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor


Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.