Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Ano, vlastně jsem, přisvědčil jsem, byť stav mých bankovních účtů o tom zrovna nesvědčí, podobně jako obrázek mého právě se malujícího bytu, nebo rozmanitost mého šatníku. Podle statistik dnes vyděláváme nějakých dvacet, pětadvacet korun měsíčně, dokonce i učitelé mají průměrný plat třiadvacet tisíc. Já vím, něco nám seberou daně a průměrný plat zdaleka neznamená, že tolik berou všichni, právě naopak, ale přesto to o něčem vypovídá.

Jsou samozřejmě ještě takzvané lehce a takzvaně těžce vydělané peníze. Jenže i to se hrozně složitě měří. Znáte asi ten vtip o opraváři, který přijde k nepojízdnému autu, podívá se do motoru, otočí jedním šroubkem a pak si řekne o sto dolarů. Sto dolarů? Za pět minut práce? diví se motorista. Pět dolarů je za otočení tím šroubkem a těch pětadevadesát za to, že jsem věděl kterým, odpoví mu ale opravář.

Peníze, to jsou vlastně takové poukázky na sny. Jejich hodnota vůbec nespočívá v nich samotných, dávno pryč jsou doby, kdy byly alespoň ze zlata, stříbra nebo z mědi, nebo jak jsem si někde přečetl, alespoň z mušlí, jako kdysi u některých kmenů starých Slovanů.

A jsou bláznivé doby, kdy se hodnota peněz rychle změní, většinou k tomu špatnému, ale někdy i obráceně. Nám se v minulých letech stala ona výjimečná, zvláštní věc, že naše peníze, naše koruny, se stávaly tvrdším a tvrdším platidlem a v našich peněženkách jich navíc ještě přibývalo. Samozřejmě, zase se lze dodat, jak komu a jak kde, ale obecně vzato tomu tak bylo.

Jenže to bylo zrovna v době, kdy se svět vymknul z kloubů a zbláznil. Kdy najednou stál barel ropy ne patnáct, dvacet, třicet ale sto padesát dolarů a ten dolar nebyl za třicet, jak si ho léta pamatuji, ani za dvacet pět korun, ani za dvacet, ale za patnáct. Můj sen z doby před patnácti lety, že budu jednou vydělávat třeba i takových tisíc dolarů, se náhle stal realitou velké části Čechů. A když měl člověk štěstí mohl těch dolarů vydělávat i v českém, normálním zaměstnání třeba dva, nebo dokonce i tři tisíce.

Bylo by to skvělé, kdyby to nebylo v době, kdy se svět zbláznil a kdy mnohé věci ztratily hodnotu, zatímco jiné ji nesmyslně rychle získaly. Uvědomil jsem si to před pár dny, kdy jsem šel Jakubovi koupit do obchodu kružítko. Protože znáte to, kružítka, jak říká Jakub, nic nevydrží. A ve stejném regálu jako kružítka byla vespod přihrádka s čínskými pery. Takovými těmi s násadkou, zlatou střenkou a uprostřed závitem se stříbrným kroužkem. Pero mého mládí, které jsme museli mít, protože když se správně drželo, pomáhalo prý čitelnosti a úhlednosti rukopisu. Stálo tehdy mám pocit třicet korun, což byly velké peníze, za které bylo šest levnějších a tři dražší jídla ve slušné restauraci.

No a to samé pero je tam dnes v nezměněné kvalitě, s tou zlatou střenkou i násadkou, úhledně zabalené do krabičky, za korun patnáct. Patnáct těch dnešních, v době, kdy za oběd v levné restauraci zaplatíte korun padesát a v naší mírně předražené závodce za něj necháte stovku. Možná je to tím, že dnes už se na krásu písma nikdo nehledí, stejně už se všechno píše na počítači a na mobilu a milostný dopis můj Jakub na papír možná nikdy v životě nenapíše a to je škoda. A určitě ho nenapíše čínským perem s násadkou a zlatou střenkou, ale prostě nějakou propiskou, což je škoda dvakrát větší a možná se pokusím to ještě změnit a to čínské pero mu prostě pod nějakou záminkou vnutím.

Na rozdíl od čínského pera jiné věci nesmyslně na ceně nesmyslně získaly. K naší škodě i věci, které se v této zemi vyrábějí ve velkém. Třeba ta naše auta, jejichž výrobci, automobilky, dnes tak skuhrají, hroutí se a prosí o pomoc.

Nic bych jim nadal. Auta, která stejně jako před třiceti lety jezdí pořád na benzín, pořád mají čtyři kola, volant a dva světlomety jsou na rozdíl od čínského pera nesmyslně drahá. Už jste to možná zapomněli, ale auto stálo čtyřicet, osmdesát a když bylo hodně drahé, tak sto tisíc. Dnes stojí nejméně dvě stě, ale spíš tři sta a když nechcete mít "nižší střední třídu" tak čtyři sta nebo půl miliónu. Takovou cenu prostě auto na benzín nemá. A myslím, že se to v příštích měsících a letech ukáže. V Indii vyjede třeba v březnu z výrobní linky plnohodnotné auto za čtyřicet čtyři tisíc a to vám garantuji, že na něm výrobce ještě dobře vydělá. K naší smůle jsme mezi těmi, kteří vyrábějí ona nesmyslně drahá auta a vyrábíme jich skoro milión.

Ale není to žádná tragedie. V téhle zemi umíme dělat i jiné věci, než auta. Však ono se to časem urovná a svět najde zase novou rovnováhu. Barel ropy za třicet dolarů, auto za sto tisíc korun a čínské pero, které třeba zase přijde do módy, aspoň za třicet.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .