Středoevropský fejeton Luboše Palaty

22. listopad 2008

Ta zpráva zapadla, ale zapadnout neměla. Ale to se tak někdy prostě stane. Pokud chcete udělat něco důležitého, něco o čem by se svět měl skutečně dovědět, nedělejte to v pátek. Protože po pátku je sobota a neděle a v pátek odpoledne už všichni když ne rovnou spěchají, tak myslí na víkend, novináře nevyjímaje.

A když navíc ten víkend ještě pokračuje jedním dnem navíc, jak se to v Česku stalo sedmnáctého listopadu, tak je úplně sebevražedné.

Sebevraždu tohoto druhu spáchala zpráva o Česko-polském diskusním fóru, zpráva na rozdíl od většiny jiných zpráv posledních dnů dobrá, ba dokonce skvělá. Všichni, kteří mají co do činění s novinami a novinařinou, ale vědí, že dobré zprávy se do novin, televize, rozhlasu i na internet dostávají daleko hůř, než zprávy špatné. O skandálech, nahotinkách a drbech obecně nemluvě.

Ten minulý pátek ráno bylo v rohovém křídle Černínského paláce, sídle to ministerstva zahraničí, připraveno dokonce i šampaňské, ale nedošlo na něj, což byla další škoda. Sklenice šampaňského po ráno nemůže uškodit. Což jsem si ověřil před pár týdny v jednom opravdu drahém pařížském hotelu, kde takovou lahev šampaňského měli vedle kachních jater, obligátních džusů a čerstvého ovoce. Ta sklenice se žluto nazelenalým nápojem, v němž se tetelí bublinky, mohla tomu pátečnímu podpisu o založení česko-polského fóra přidat trochu atmosféry. A té hrstce novinářů, co jsme tam byli, více sebevědomí, když po návratu do redakcí vyjednávali s nadřízenými, kam takovou zprávu zařadit.

Neboť to byl takový malý historický okamžik. S žádným jiným národem nic podobného totiž nemáme. Tato výlučnost je navíc zcela na místě. S Poláky máme nejen dlouhou společnou hranici, společnou i v tom, že ještě před sedmdesáti lety na ní a kolem ní byly milióny Němců a německá říše. S Poláky máme i společnou řeč, jejíž česká a polská varianta se kromě pár slov od sebe liší jen tím, že nám tady Jan Hus zavedl čárky a háčky, což Poláci nezavedli - zřejmě vyděšení husitskými válkami, které tato pravopisná změna v Česku přinesla. A kdo ví, zda to není základ dalšího základního rozdílu mezi Čechy a Poláky, kterým je katolická víra. Tu si Poláci udrželi a po pár staletích to dotáhli až papeže. Jana Pavla II., na něhož nejen polský národ, ale i celý svět hned tak nezapomene. Hlavně díky tomu, že zosobňoval to, co je na křesťanské víře v katolickém podání sympatické: toleranci, soucit a touhu po lidské svobodě a spravedlivějším pořádku nejen na onom, ale i tomto světě.

Nebýt Husa a husitů, nebýt toho, že naše poslední společná dynastie, kterou byli Jagelonci, zrovna v období, kdy vládla Čechům i Polákům za moc nestála, mohli jsme mít k sobě stejně blízko, jako se Slováky. Tu šanci jsme pak prošvihli ještě několikrát, Rakouskem-Uherskem počínaje, Masarykem nekonče a Benešem za druhé světové války také ne. Museli přijít Sověti a dát nás Čechy a Poláky do společné komunistické basy, aby nám došlo, že k sobě opravdu blízko máme. Nebylo to hned a trvalo to. Když Rusové v šestapadesátém přepadli Maďarsko, tak Poláci neváhali a dávali na hrdinné Maďary doslova vlastní krev. V osmašedesátém k nám naopak v klidu napochodovali společně s Rusy. A až na pár hrdinů, jako třeba pana Ryszarda Szywcze, který se na protest proti srpnové okupaci upálil, se nás Čechů v Polsku tehdy nikdo nezastal. Možná proto, že jsme zase po česku proti okupantům nebojovali, což je jedna z věcí, kterou na nás Poláci nedokáží pochopit. Ale zároveň, jak už jsem si po těch letech stihl všimnout, tiše na nás tuto národní nebojovnost obdivují. V letech sedmdesátých jsme my Češi a Poláci konečně pochopili, že se z toho komunistického kriminálu nedostaneme každý zvlášť, ale musíme ho společně zničit. Což je základ na kterém to nové, historicky velmi ojedinělé dodnes trvající a rostoucí česko-polské partnerství stojí.

I když bohužel ne tak úplně. Vedle tohoto spojenectví tu je ještě proud, který reprezentují oba současní prezidenti Lech Kaczynski a Václav Klaus. Proud, který v obou národech spojuje ty, kteří mají přinejmenším obavy, ale já bych řekl dokonce fóbii z Evropské unie, z Německa a Němců, s nimiž máme my Češi a Poláci své neblahé ale už dávné zkušenosti.

Česko-polské fórum by mělo pomoci především k poznání mezi Čechy a Poláky. A doufejme, že k rozvoji toho lepšího, co si můžeme nabídnout. Ke kombinaci české pragmatičnosti a schopnosti improvizovat a otevřít se světu, s polskou velkorysostí, odvahou a velikostí. Kdyby se mělo česko-polské fórum stát fórem Václava Klause a Lecha Kaczynského proti Evropské unii pak nás Bůh opatruj. Což říkám v tomto případě i jako typický český neznaboh

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

autor: pal
Spustit audio