Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Je podvečer a z balkonu nad řekou je vidět mlžný opar pokrývající nepříliš vzdálené vrcholky hor. Červené burgundské, které jsem před pár hodinami koupil v jednom z místních sklepů, je plnokrevné a má temnou barvu jižních vín, byť k jihu je odsud daleko.

Tímto údolím, údolím řeky Ahr, měly před sedmdesáti lety postupovat francouzské jednotky, kdyby Francie bývala dodržela spojeneckou dohodu a šla v září 1938 kvůli Československu do války. Francouzští vojáci by asi krváceli na zdejším Západním valu, který tu nechal Hitler budovat a údolí řeky Ahr by se stalo proklínaným místem. Po válce, jež by podle všeho byla vítězná, by tu zbylo mnoho hrobů francouzských a německých vojáků, ale mnoho jiných hrobů by nikdy nebylo. Nebyla by Osvětim, nebyla by strašná válka na Východě, nebylo by zničení Varšavy, nebyla by ani porážka Francie. Statisíce životů položených v září 1938 by ušetřily milióny životů, jež byly zničeny ve válce, která nakonec začala jen o rok později.

Ta hlavní otázka kolem Mnichova 1938 totiž nezní, jestli jsme my Češi, tehdy ještě Čechoslováci, měli bojovat. Ta otázka už tehdy v roce 1938 a také dodnes zní, zda už tehdy měly svobodné, demokratické evropské státy bojovat proti nacistickému Německu. A odpověď, na rozdíl od otázky, zda se samotné, opuštěné Československo mělo postavit Hitlerovi, zní jednoznačně. Ano, nejpozději v září 1938 měli Francouzi, Angličané, Češi a také Poláci proti Hitlerovi bojovat. Tedy pokud neměli bojovat už v roce 1936, kdy Hitler porušil všechny mírové dohody a obsadil právě toto do té doby demilitarizované Porýní. Tehdy v roce 1936 by byli nacisté poraženi samotnou francouzskou armádou za pár dní, zvláště když Francouzům byli okamžitě připraveni jít na pomoc Čechoslováci i Poláci.

O dalšího jeden a půl roku později, na jaře 1938, prošla Hitlerovi bez výstřelu další lumpárna, jakou byl anšlus Rakouska. Tehdy, na rozdíl od krize kolem Porýní, nikdo ani nemobilizoval, nikdo dokonce ani Hitlerovi nehrozil, byť to byl krok, který učinil Československo vojensky téměř bezbranným a zcela zásadně změnil situaci ve střední Evropě. Jestliže do anšlusu Rakouska bylo Československo proti Německu vojensky hájitelné, po připojení Rakouska k Třetí říši už byla osamocená obrana Československa sice hrdinným, ale pouze gestem.

Nikdo nepohnul ani prstem a nepohnul ani potom, když se po Rakousku Hitler zakousl do Československa. Posloužili mu k tomu sudetští Němci, jež ve své zaslepenosti udělali osudovou chybu, vyměnili volání krve za hlas svobody a demokracie, kterou Masarykovo a Benešovo Československo bylo. A to demokracií a svobodnou zemí na tu dobu příkladnou. Ano, mělo se bojovat, ale jen velmi málo zemí na Západě rozumělo složitým československým poměrům, jen velmi málo lidí chtělo rozumět, že Hitler se Československem nezastaví a půjde dál. Že válka stejně bude a bude horší, krvavější, než ta, která by začala v září 1938.

Po sedmdesáti letech Evropa na toto základní ponaučení z Mnichova zapomíná. A jak řekl někdo moudrý, "ztrácí pud sebezáchovy". Je jen málo těch, kteří chápou, že i v dnešním světě je třeba se zlu a nastupující moci totalitních režimů postavit, postavit dokud je čas. Je jen velmi málo těch, kteří si dokáží udělat paraelu nikoli mezi srpnem 1968 a srpnem 2008, ale mezi Mnichovem 1938 a Gruzií o sedmdesát let později. Pokud ruskému režimu, který mnozí nikoli neprávem označují za polofašistický, projde okupace a obsazení Abcházie a Osetie, pokud demokratický svět jednoznačně neukáže na Rusko jako na agresora a okupanta, jestliže nedokážeme udržet demokratickou Gruzii nad vodou - pak je pouhý krok do špatných časů. Nechci být věštcem třetí světové války, ale podobností mezi Putinovým Ruskem a Hitlerovým Německem je víc, než je člověku milé.

I tohle napadá vás tady daleko od domova, v údolí řeky Ahr u francouzsko-německých hranic, kde mohla být před sedmdesáti lety svedena bitva, která by zachránila nejen Československo, ale celý svět. Od hrůz druhé světové války.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .