Středoevropský fejeton Luboše Palaty
Asi jste si toho jako čtenáři všimli. Léto, především srpen, je doba, kdy není takříkajíc "co do novin". Politici si berou dovolené, parlamenty nezasedají. Ve velké části světa je takové vedro, že se nedá dělat nic jiného, než ležet někde ve stínu a čekat na večer, až se ochladí a půjde vyrazit do hospody, za holkama a tak.
Přesto se noviny i o prázdninách čtou a jak se lidé nudí u té vody, na chatách a horách, tak se čtou svým způsobem více, než v době uspěchané. Já osobně chodím o prázdninách do novin jakožto mé práce rád. Tím, že vás tak neválcuje každodenní běh událostí, se dají psát věci, na které nemáte v době normální čas, objevovat exotické kraje, o nichž se obyčejně nepíše a navíc je každý dobrý článek v těch letních, okurkových novinách tak nějak víc vidět.
Tohle léto mi ale pokazili Číňané se svojí, naší olympiádou, z níž je monstr akce, která má našim upadajícím západním demokracií ukázat přednosti jejich východní totality. Ve svých výcvikových táborech, které se podobají malým sportovním koncetrákům, vydrezůrovali čínští komunisté dostatek čínských sportovců na to, aby měli nejvíc olympijských medailí na světě. No a co, říkám si trochu otráveně, vždyť je jich na světě nejvíc, tak ať si to Číňané milí užijí.
Dalším, kdo mi to léto otrávil, je pan Putin, se svým přepadením Gruzie a pan prezident Václav Klaus, který v posledních dnech mluví, jako kdyby mu ruský ropný koncern Lukoil neplatil jen vydání jeho "antioteplovací" knihy, ale i stavební práce na nějaké vile ve Švýcarsku. Na výročí jedenadvacátého srpna, tedy sovětské okupace, poskytl pan prezident velký rozhovor ruskému deníku Kommersant. A s ohledem na to, co říkal v minulých dnech, to vypadalo na novinovou zprávu dne.
Dostalo se mi té pochybné cti ji zpracovat. A musím říci, že po dlouhé době pan prezident mluvil tak, že bych se pod to mohl téměř podepsat. Řekl tam, že on osobně velmi rozlišuje mezi sovětským a ruským a mezi Rusy a ruským státem. A že tedy vůči Rusům žádnou zášť za jedenadvacátý srpen roku 1968 necítí a že Rusové byli stejnými, ba většími oběťmi komunistického režimu, než my Češi. Na otázku, zda to byl srpen 1968, co nás dostalo na druhou stranu barikády, pan prezident odpověděl, že si nemyslí, že my Češi a oni Rusové jsme na opačných stranách barikády a že on, Klaus, dělá všechno proto, aby tomu tak nebylo. No a celé to vyústilo ve větu, jež se dostala i do titulku, že on Václav Klaus si myslí, že Rusko dnes pro nás není žádné nebezpečí.
Všechno toto bych podepsal. Ale tak někdy sedmého srpna. Tedy před ruským přepadením Gruzie.
Možná by měl pan prezident více naslouchat moudrému muži, moudřejšímu, než všichni, co je na Pražském hradě má, panu ministru zahraničí Karlu Schwarzenbergovi. Ten v rozhovoru pro Respekt pár dní před panem prezidentem v podstatě řekl, že si o Rusku myslel to samé, co pan prezident, ale že po Gruzii už to neplatí. Zlatá, knížecí, slova.
Jedno však platí i po Gruzii. Stejně jako Němci za dob Hitlera se i Rusové za Putina stanou první a největší obětí řádění ruské soldatesky na Kavkaze a obnoveného ruského imperialismu. Ruská invaze je neštěstím pro Gruzii, kde ruští okupanti napáchali ohromné, často nesmyslné škody. Ale Gruzie se z toho dostane, pomůžou jí Spojené státy a snad i my Evropané. A pokud někdo v Tbilisi váhal, jestli s Ruskem nebo na Západ, teď po ruské agresi je to každému Gruzínovi jasné. Ano, možná Gruzie přijde o Abcházii a Osetii, ale o ty stejně přišla už před patnácti lety. Ale do deseti let bude z Gruzie bohatý, demokratický stát, kam budou směřovat milióny turistů, který bude v NATO a časem i v Evropské unii.
Na válku v Gruzii, přetnutí vztahů se Západem, válečnickou rétoriku proti Severoatlantické alianci, na to všechno ale doplatí Rusové. Naděje na liberalizaci, větší svobodu a snad i demokracii, které byly spojovány s Dmitrijem Medveděvem, jsou dnes v troskách. Kágébáci a ruští generálové se sovětskými mozky mají zase navrch. Ruský imperialismus se svaly napumpovanými petrodolary zničí poslední slabé výhonky ruské svobody. Ruská okupace Gruzie, které největšímu státu světa přinese pár kilometrů čtverečních, stojí Moskvu dvě miliardy denně. Škody na ruské svobodě jsou však nedozírné, nevyčíslitelné v penězích.
Je mi Ruska a Rusů hrozně líto, stejně jako v třicátých letech mohlo být mnoha myslícím lidem líto Německa a Němců. Ale z Ruska jde dnes strach pane prezidente Klausi a bojím se, že půjde stále větší. Panu Putinovi je třeba se postavit dnes, protože zítra může být pozdě. Bez ohledu na to, že ani já ani vy proti Rusům jako lidem necítíme žádnou zášť, ale sympatie. Ba dokonce právě proto.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.