Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Svoji úvahu doplnil několika přinejmenším spornými charakteristikami židovského státu a pak už jen v redakci Lidových novin zvonily a zvonily telefony.

Ještě než jsem tušil, co můj redakční kolega napíše, přečetl jsem si ale v jiných českých novinách nedlouhý rozhovor s jedním českým emigrantem do Izraele a v hlavě mi z něj utkvěla jedna věta, která byla více přáním: "Přál bych si, aby Izrael měl za sousedy Holandsko, Francii, nebo Českou republiku," říkal onen muž a dopustil se, zřejmě nechtěně, stejné úvahy, jako můj kolega, který celý minulý týden jen zdvihal telefony a odepisoval na maily. Náš bývalý krajan, žijící a cítící se Izraelcem, to však říkal zároveň s hrdostí nad tím, co Izrael dosáhl, jak vyspělou a svobodnou zemí se stal.

Ze všech reakcí, které se na úvahu mého kolegy objevily, se mi zasekla v podvědomí ještě jedna věta z článku předsedy pražské židovské obce Františka Bányae. Říká v ní, že vznik státu Izrael byl slabou náplastí na holocaust.

Slabou náplastí na holocaust by bylo z mého pohledu všechno. A stát Izrael byl za slabou náplast nepokládal. Je ostatně jeden z druhů států, kterých jsme my Evropané, založili po celém světě celou spoustu. Je jen otázka, zda je to stát druhu Spojených států, Austrálie, nebo Nového Zélandu, či dnešního Ruska, Srbska, nebo Řecka.

To záleží na tom, zda jste ochotni připustit nějaké vyšší židovské právo na Svatou zemi a tedy i na návrat a vytvoření státu po skoro dvou tisíciletích od posledního židovského státního útvaru, který tam existoval. Nebo zda si myslíte, že se to tak brát nedá a pak se toto židovské právo opírá pouze o podobné základy, jako právo takzvaných evropských objevitelů na zmíněné státy jako USA, Austrálie, nebo třeba Argentina.

Ale tím posledním, co bych ve svém fejetonu chtěl, je vyvolat nějaké polemiky, zabřednout do politických a politologických úvah. To, na co si při hovorech o státu Izrael vždycky vzpomenu, jsou totiž především mé milované Bieszczady, zapomenutý kraj na hranicích Polska, Slovenska a Ukrajiny. Kraj, který je krajem Singera, mého nejmilovanějšího spisovatele, kronikáře zmizelé židovské Haliče a židovského Polska.

Tady na tomto pomezí mezi Evropou a evropským východem byl ještě před druhou světovou válkou skutečný "evropský Izrael". Tady a jen tady byla skutečná židovská města a městečka a vesnice, tady se zrodil židovský mysticismus. A tady, nebo kousek odsud je dodnes svaté město židovských chasidů - Uman, kam se na židovský nový rok každoročně sjíždějí k hrobu rabína Nachmana desítky tisíc Židů z celého světa.

V Umanu jsem na židovský nový rok ještě nebyl, ale prošel jsem si mnohokrát malá města v podhůří Bieszczad, v jejichž kronikách se dodnes píše, jak osmdesát, devadesát procent zdejších obyvatel tvořili před druhou světovou válkou Židé.

Tato židovská civilizace skutečně zahynula v plynových komorách nacistických koncentračních táborů, provázená do nich mnohdy nenávistnými pohledy mnohých Poláků a Ukrajinců, kteří se s její existencí nikdy nesmířili. Také proto, že byla opravdu civilizací svébytnou, která si rok po roku získávala větší místo na slunci.

A kdo ví, co by bylo, kdyby nebyla druhá světová válka, nebo holocaust. Možná by mnohamilionové společenství haličských Židů začalo pomýšlet na nějaký svůj stát. Ostatně proč ne, když své státy v Evropě mají národy mnohem menší.

Jenže v historii neplatí kdyby, a tak dnes v haličských městečkách najdete už jen sem tam nějakou opuštěnou synagogu a více, či méně zarostlý židovský hřbitov.

Jsem přesvědčen, že je dobře, že tak vyspělý národ, jako Židé, má svůj stát. A Izrael pokládám za stát evropský, za součást Evropy a za povinnost Evropanů pokládám chránit jeho existenci. Ale stejně tak si myslím, že Židé by se do východního Polska, na Ukrajinu, či k nám do Čech mohli jednou vrátit. Protože tady by byli vítáni. Protože i tady byla a stále je a bude také jejich vlast.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .