Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Je devátý květen, který byl pro nás v Praze koncem války, na rozdíl od toho osmého, který jsme si koncem války udělali, abychom to nemuseli slavit stejně s komunisty a Sověty, co se pro nás 21. srpna 1968 změnili z osvoboditelů v okupanty. Je devátý květen, den, kdy tomuto malému národu uprostřed německého objetí střední Evropy přestalo jít takříkajíc o krk, kdy skončila válka, která byla pro Čechy nejdelší ze všech, neboť začala už v březnu 1939 nacistickou okupací a vznikem Protektorátu Čechy a Morava.

Skončila podivná válka, v níž většina tohoto národa moc netrpěla, chodila do kina a divadel, brala výplaty v protektorátních korunách nebo německých markách, nebojovala a na boj ani moc nepomýšlela. A přesto, jak jsme podvědomě tušili, to byl předstupeň k vyhlazení, stejnému nebo podobnému, jemuž neušla židovská část našich spoluobčanů. A také, což rádi zapomínáme, skoro všichni čeští Romové, kterým jsme do toho plynu jako Češi pomohli. Nacistická okupace nás nestála, ve srovnání s jinými, mnoho životů, ale byli to přesně ti lidé, u nichž platí, že jsou solí národa.

Ti nejlepší vojáci, spisovatelé, učitelé, vědci, prostě elita, šlechta středostavovského českého národa, který až na pár výjimek nikdy svoji skutečnou šlechtu neměl. Ti lidé tu strašně chyběli už v prvních letech po válce a chybí tu dodnes.

Byla to válka, v níž komunisté bojovali, dlužno dodat po většinu času, na straně slušných lidí. A bojovali dobře, statečně, bili se s odhodlaností lidí věřících v ideály, za které lze položit život. Nepochybnou úctu k padlým komunistům mi ale mé mládí vzalo stejně, jako my vzalo krásu karafiátů a vůni šeříku, neboť to byla ta "svoloč", co nám tu se sověty vládla a také proto, že celých těch dvacet let nám vtloukali do hlavy, že to byli jen komunisté, kteří se nacismu postavili. Což nebyla pravda a na začátku to bylo naopak, protože to byl Stalin a komunisté, kteří se domluvili s Hitlerem. Že Hitler pak zradil i Stalina, to už je jiná.

Dotek války, který mi předali mí rodiče a mé babičky a dědečkové, mi také asi navždy vzal plnou a bezmeznou důvěru v Němce a Německo. V zemi, která je dnes zdrojem onoho velkého a bezpříkladného blahobytu, jež tu na počátku jedenadvacátého století prožíváme. Ve Spolkovou republiku Německu, jež je pilířem Evropské unie a druhým největším státem Severoatlantické aliance, obou to organizací, které nejen já, ale asi i velká většina Čechů pokládá na základ svého dnešního pocitu svobody a bezpečí.

Jsem vůči Němcům přátelský, mám mezi nimi dokonce několik velkých přátel, vždy se mi tak trochu bude stýskat po té česko-německo-židovské Praze a budu si klást otázku, jak jiné by byly Čechy, kdyby tu s námi zůstali tři milióny Němců, neprávem nazývaných sudetští.

Ale někde v hloubi ve mně je stále ještě zbytek oné ostražitosti vůči národu, který nás pokládal za podlidi a chtěl nás vyhladit, nebo v lepším případě poněmčit. A není to něco, co bych si jen přečetl v historických knihách, je to sdělení, které mi předali lidé, které jsem měl na světě nejradši, maminka, tatínek, dědeček, babička. Ostražitost, kterou v sobě nosím, pozoruji ještě víc, daleko víc u svých přátel, u nichž vím, nebo tuším, že mají židovské kořeny. Jejich dějinná zkušenost je ještě daleko drsnější, u nich nešlo o to, že by je Němci plánovali vyhladit, je Němci vyhlazovali. Korektní by samozřejmě bylo říci nacisté, ale v té válce, která skončila byli nacisté a Němci jedno a totéž.

Přežili jsme, přetrvali a po století válek Evropa zdá se zažívá století míru. Ale to se možná lidem v roce 1908 zdálo také. A to co je o pár let později čekalo, nebylo nic hezkého. Tak ať je to v tomto století jiné a šeříky a karafiáty jsou zase tím, čím mají být.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .