Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Jednou z takových věcí byl zbytek vinohradu, který zůstal před okny mého bytu z velkých vinic, které na té stráni nad Dunajem byly za Marie Terezie a ještě dlouho potom.

Bratislava v dobách, kdy se jí říkalo Prešpurk, byla vůbec takovým vinařským městem, kde ve dvorech domů kolem hradu byly vinařské sklípky a hospůdky, ve své době stejně slavné jako vídeňské "heurigen". Z heurigen je dnes vídeňská prvotřídní atrakce, v Bratislavě už se sklípky vyskytují jen v knihách se starými černobílými fotografiemi. Kdo by ostatně na půdě, kterou je možné zpeněžit stylem pět, deset tisíc korun za metr, pěstoval nějaké víno, že.

A tak bratislavské sklípky odešly z Bratislavy s jejich německými měšťany, které konec války ze Slovenska vyhnal stejně jako vyhnal Němce z českých a moravských měst a vesnic.

Bratislava už díky tomu není městem vína, ale naštěstí je vinařskými městečky táhnoucími se Karpaty obklopena.

Já ale nikam jezdit nemusel. Ten kousek vinohradu byl zázračným místem. Dům, v kterém jsem ta bratislavská léta bydlel, nebyl můj a usadit jsem se v něm nehodlal. Byť mladší dcera domácích byla podle všech měřítek dost krásná. Podle mých měřítek ale také dost hloupá. A tak jsem si život v domě nad Dunajem neplánoval.

Kdyby ano, tak bych asi přesvědčil potenciálního tchána, abychom vysadili ještě kousek vinice a zkusili dělat vlastní víno. Protože na té naší slunečné stráni, z níž bylo vidět do daleké uherské roviny až někam k Alpám, by to víno dozrávalo určitě úžasné.

Takhle jen na tom malém kousku vinohradu na jaře vonělo, pak se nalévalo a potom jsem celé dlouhé léto a podzim mohl jen v županu po ránu přijít a z těch hroznů, na nichž byla ještě vlahá ranní rosa, "uzobávat". Bylo to krásné, to mi věřte.

Tak jako Bratislava byla vinařským městem, byla vinařským městem i Praha. Jenomže tak dávno, že si to téměř nepamatuje.

Víno bylo nápojem králů a císařů. A především císař Karel IV., který byl na víno ze svého mládí na francouzském královském dvoře zvyklý, vinice po celých Čechách nechal sázet. Bylo prý tehdy u nás o něco tepleji a české víno prý dozrávalo sladší.

I dnes má naštěstí Praha vedle čtvrtí a ulic s názvy Vinohrady, Vinice nebo Vinoř i několik svých vinic. A má jich víc než bývalo a snad ještě přibudou. Krásné jsou všechny, ale svatá Klára v Tróji, nebo vinohradská Gröbovka jsou nádherné. Chodím si tam občas odpočinout, když je mi teskno za Bratislavou a chybí mi víno a nejen to. Civilizační a kulturní hranice lze stanovit různě. Já si tak trochu dělím ty své středo a východo evropské země na státy vinařské, pivní a vodkové. A s potěšením sleduji, jak se z těch pivních stávají vinařské, z vodkových aspoň pivní a že v zemích vinařských se naučili v posledních letech vařit i slušné pivo.

Je zázrakem naší doby, že můžeme i v Praze pít dobré víno a nezbankrotovat přitom a zázrakem ještě větším, že máme dnes i to naše víno pražské. Stejným zázrakem je, že v Polsku nebo na Ukrajině už dnes můžete bez problémů pít nejen místní vodku, ale i místní pivo, které tam vaří tak dobré, že by ho mohli vyvážet i k nám do Čech. Pivo se kupodivu naučili vařit i takoví Maďaři, kteří to při svém úžasném víně rozhodně neměli příliš zapotřebí. Asi i Maďarům je však příjemné, že mají na výběr. Mezi dobrým vínem a dobrým pivem.

V Polsku ještě pořád máte na výběr spíše mezi dobrou vodkou a slušným pivem. Kultura vína za Krkonoše a Tatry stále ještě nedorazila a víno je tu nápojem drahým, by předraženým, kterému Poláci stále ještě příliš nerozumí. Možná ani nemohou, až na pár vinic někde kolem Krakova víno v Polsku neroste.

A málo platné, k té pravé vinné kultuře je to asi potřeba. Byť by teď mnoho Němců, Britů, nebo Skandinávců mohlo polemizovat.

Zrovínka v těchto dnech Evropská komise řeší, co s evropským vinařstvím. A přestože poptávka po víně celosvětově roste, prý se ho totiž naučili pít bohatnoucí Číňané, mají se evropské vinohrady kácet a likvidovat. A nejvíc tady u nás, na vinařském severu, kde podle názoru většiny Evropanů stejně žádné slušné víno neuzraje.

Ač založením Evropan, tady bych se Bruselu postavil. A pozval evropské úředníky, co o tom rozhodují, do altánku na pražské Gröbovce a dal jim ochutnat tamního vína. Třeba si to potom rozmyslí. Přeji krásný podzimní večer s dobrým vínem. A na zdraví.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .