Středoevropský fejeton Luboše Palaty

24. listopad 2007

V dobách mého dětství, což bylo dodávám v sedmdesátých, osmdesátých letech minulého století, pro mě bylo jméno Baťa, respektive Bata, něčím mystickým.

Zlín se jmenoval Gottwaldov a jméno Baťa se vyskytovalo jen v budovatelských filmech, z nichž si dodnes pamatuji obrázek nějakého ševce, kterého Baťa svojí velkovýrobou bot připravil o práci. No, hezky se mi ta komunistická propaganda zadřela za kůži.

Bylo někdy brzy po roce 1980, kdy mého otce, který jak hrdě dodnes říkám "prodával elektrárny" začali zase pouštět na Západ. Samotného, samozřejmě. I z těch nevelkých diet vždycky něco našetřil a pak z levných obchodů vozil věci, které tady prostě nebyly a nebo jen v tuzexu a na ten jsme tehdy neměli. Jednou takhle z Francie přivezl vedle džín, mikiny a létajícího ptáčka sestrojeného podle projektu Leonarda da Vinciho také boty. Kožené kecky, bílo-červené a na sucháče. V době socialistických tkaniček to byla prostě bomba. Ty cvičky byly od firmy Bata a tatínek, jak on to po svých cestách dělával, se tehdy rozvyprávěl. A celý ten večer jsme si povídali o panu Baťovi, Zlínu, Baťovanech a celém tom světovém obuvnickém impériu, které bylo výstavní skříní toho nejlepšího z předválečné Masarykovy republiky. Od té doby jsem měl někde hluboko v duši zapsáno, že po světě existují vedle českých hospod také obchody s názvem Bata, které jsou "naše" a měl jsem pocit, že do nich mohu přijít a cítit se v nich doma. Nebo aspoň hrdě.

A když jsem po listopadu 1989 dostal za oponu, která byla do té doby Železná, hledal jsem v tom nekonečném, neznámém světě obchody Bata a skutečně nacházel. Bylo to milé, ba krásné a pro mě splnění jednoho dětského snu. Zlín se pak stal znovu Zlínem, pan Tomáš Baťa, hlava to rodinné obuvnické firmy, začal jezdit do Československa a pak do České republiky. Jenže Baťovy továrny ve Zlíně se rodině Baťů nevrátily a obuvnické impérium, které přežilo komunismus nepřežilo raný kapitalismus a stejně jako půlka této země bylo za panování Václava Klause rozkradeno. Boty se navíc začali dělat v Číně a v jiných zemích, kde se lidem nemusí platit pořádná mzda. Firma Baťa sice otevřela v Česku své obchody, včetně bílého domu na Václavském náměstí, ale byl to jen takový půlnávrat. Ono i z Baťova impéria zbylo vlastně jen půl a místo světového výrobce obuvi se stala firma Bata vlastně jen takovým světovým prodejcem. Což je také dobře, ale není to tak úplně ono.

A tady v Čechách se boty přestaly prakticky vyrábět. Žádný nový Baťa se nenašel, zato se našla spousta Viktorů Kožených, kteří uměli jediné, udělat tunely, ukrást co se dalo a zmizet. Příběh firmy Baťa však úplně neskončil. Rodina Baťů se začala soudit o očištění svého jména, které jí pošpinily české soudy, když v roce 1947 označily druhou hlavu rodinného impéria Antonína Baťu za kolaboranta s nacisty. A celý jeho majetek na základě Benešových dekretů zabavily. Tento týden Baťové svoji "při" před nekonečnými českými soudy vyhráli.

Dokázali, že Antonín Baťa za války podporoval český odboj i českou exilovou vládu prezidenta Edvarda Beneše a tudíž s nacisty nekolaboroval. Ostatně byl v exilu, takže ani moc nemohl.

Já jsem si ale vzpomněl na slova jednoho mého kamaráda, který z náplně své práce mnoho let prohrabával české válečné archivy. A v nich se mimo jiné dá najít, že Baťovy továrny za války na plno pracovaly pro wehrmacht a dokonce vyráběly i dřeváky pro vězně koncentračních táborů. Ono se vůbec tehdy v protektorátu až někdy do května 1945 pilně vyrábělo pro nacisty. České firmy a čeští inženýři se účastnili všemožných soutěží na dodávky pro říši. Včetně jedné na pojízdné plynové komory. Naštěstí tuhle soutěž jsme nevyhráli.

No a pak přišel květen, skončila válka a Češi hrdinně povstali proti Němcům. Po válce dodávám a Poláci se nám kvůli tomu smějí dodnes. Já se nesměji a nesoudím, na to vím příliš málo. Vím příliš málo na to, abych rozsoudil i to, jestli Antonín Baťa to za války nehrál tak trochu na obě strany, ale pro sebe a svoji romantickou vzpomínku doufám, že nehrál. A že ty boty pro wehrmacht a dřeváky do koncentráků se ve Zlíně dělali jen proto, že se nemohli nedělat. A taky doufám, že teď, až se Baťové budou s českým státem soudit o miliardy za svůj po válce a nikoli po únoru 1948 nefér zabavený majetek, nebudou to Češi brát jako zradu. A že jméno Bata na obchodech s obuví po celém světě zůstane navždy hrdým českým přístavem a že Baťům a jejich impériu bude dál dařit. Rozhádat se kvůli penězům je škoda. V rodině i v národě. Pokud jde o Čechy a rodinu Baťů byla by to škoda dvojnásob.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

autor: pal
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.