Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Pro mě je to zpráva, že se ten náš svět vymknutý z kloubů vrací zpátky ke svému řádnému běhu věcí. Běhu věcí, v němž půda, hlavně taková, na níž vám vyroste všechno, co vám vyrůst může, má cenu. A to cenu velmi vysokou.

Někdy se tvrdí, že Češi jsou národem středního stavu, učitelé, úředníci, řemeslníci. Jistě, pár bych se jich v tom národním obrození před dvěma sty roky našlo. Ale především jsme my Češi byli zemědělci. A česky se mluvilo hlavně na vesnicích, protože česká města byla až na výjimky městy německými.

Před pár lety jsem dělal dlouhý rozhovor s posledním polským komunistickým prezidentem, pánem v černých brýlích Wojciechem Jaruzelským. Voják, komunista, původem však šlechtic. Vyprávěl mi příběh z dětství, kdy jeho otec navštívil Čechy a byl pozván na jakýsi statek. A byl upřímně šokován dcerou majitelů, která si po obědě sundala bílé rukavičky a pánům zahrála na klavír. "Dcera obyčejného statkáře a hraje po obědě na klavír," vzpomínal Jaruzelski na slova svého otce, který tím ilustroval, jak že je to Česko vyspělou zemí.

Přišel komunismus, zemědělská družstva, státní statky. Listopad osmdesát devět byl pro zemědělce sice také zlomem, ale hodně rozporuplným. Tak jak se tunelovalo ve městech, tunelovalo se i na vesnicích a kdo jen něco neukradl, ale u půdy zůstal, moc nezbohatl.

Půda ztrácela svoji hodnotu a těm, kteří u zemědělství zůstali se rýsovala budoucnost "udržovatelů krajiny", od kterých se vlastně žádné zemědělské plodiny a maso vlastně nechce. Do toho přišla Evropská unie, která zemědělcům také platí hlavně za to, že nevyrábějí nic, nebo méně, než by mohli. Těm českým, polským, nebo slovenským méně než těm francouzským, nebo německým. Proč by to tak mělo být, to mi opravdu nikdo nikdy nevysvětlí.

Naši zemědělci tedy konečně vydělávají. Evropská unie se ale o to zasloužila jen trochu. Daleko víc za to může celosvětová ropná krize, která krizí už skutečně je. Kdyby dolar nebyl za dvacet, ale za čtyřicet, jako kdysi byl, tak bychom už dávno postavili naše auta na cihly a jezdili bychom vlakem, nebo na kole.

V situaci, kdy barel ropy stojí osmdesát dolarů a do roka to bude sto, se prostě půda zase vyplatí. Na řepku olejku, kukuřici, pšenici a ví Bůh co ještě, z čeho všeho se dá vyrobit něco, na co auta budou moci dál jezdit. A že jezdí i na fritovací olej, to už spousta Čechů ví dávno.

A najednou se zjišťuje, že půda (dobrá půda, co jí u nás kousek je) je poklad. Největší národní poklad, co máme. Uhlí se vytěží, uran a stříbro už vytěženo bylo a kromě našich hlav a šikovných rukou a dřeva v našich lesích, máme už jenom tu půdu.

Nemá ji každý. Vzpomenu si na to vždy, když projíždím těmi pro nás nedozírnými polopustými neúrodnými rovinami při cestě do Varšavy, nebo do Berlína.Vzpomenu si na to i na Slovensku, kde oko Čecha jihne při pohledu na tamní nekonečné krásné hory. Hory, v nichž však na poli nevyroste skoro nic, jen pár brambor.

A smutek na mě padá naopak vždy, když kousek za východním okrajem Prahy vidím na poli, kde je té labské černozemě metr, možná dva, vyrůstat další obří halu, hnusnou a pochybného určení. Nějaké skladiště, překladiště, nebo tak..

Národem zemědělců a statkářů se už asi nestaneme, ale snad zase přichází doba, kdy si jako národ zase začneme půdy vážit. Ne jen jako možného stavebního pozemku, který lze výhodně zpeněžit, ale jako pokladu. Pokladu nad všechny poklady. Pokladu, který skutečný zemědělec neprodá. Ani kdyby mu nějaký stavitel skladišť nabízel dva tisíce za metr.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .