Středoevropský fejeton Luboše Palaty

11. srpen 2007

Je to teď taková zvláštní móda a musím přiznat, že i já jsem jí podlehl. Každá pořádná vláda, která se tady u nás ve střední Evropě urodí, musí, nebo by měla, dělat reformy. Když je nedělá, vypadá to tak trochu, jakoby nedělala nic. Protože jen vládnout, to nestačí. Tady u nás ve střední Evropě, dodávám.

Souvisí to zřejmě s dědictvím, dědictvím komunismu. Není prvním dědictvím, už jsme jich tu pár měli. Dědictví Rakouska-Uherska, dědictví První republiky, dokonce i po nacistech tu něco zbylo. Zatímco v životě normálním se dědictví získá a pak se užívá, my s dědictvím komunismu už osmnáct let bojujeme, nebo se s ním v lepším případě vyrovnáváme. Možná proto, abychom nemuseli přiznat, že jsme ho projedli a prohospodařili. Pokračujeme tím v dnes již dlouhé tradici, kdy První republika žila z dědictví Rakouska-Uherska, z dědictví První republiky republika Druhá a pak nacistická okupační vojska a tak dál a dál až do dneška.

Budiž řečeno, že po komunismu to nebylo dědictví nic moc. Byť na druhou stranu oproti takovým Polákům to pořád ještě byl zlatý poklad. Aby to tu nevypadalo stejně jako za komunistů, bylo třeba dělat reformy. Bylo to pochopitelné a kdyby to neznělo tak postkomunisticky, dalo by se říci, že dokonce pokrokové.

Od té doby reformujeme pořád. A reformuje se už nejen u nás, v Evropě střední. Ale dokonce i v Evropě, jíž s dávkou obdivu říkáme západní, je dnes reformnost vlády měřítkem kvality, neřku-li výkonnosti. Reforma je způsob, jak se pokusit udělat z věci špatně nebo vůbec nefungující, věc fungující lépe a pokud možno levněji. Reformu, alespoň tu středoevropskou, musí ale také vždy někdo zaplatit.

Tak to prostě je. Dědictví po komunismu jsme už projedli a snad kromě Pražského Hradu, Budvaru a Temelína už není co prodat, pardon, samozřejmě jsem chtěl říci zprivatizovat.

A tak se jde za občanem. Kupodivu ne za tím, který peníze skutečně má. Boháči jsou držgrešle jaksi z podstaty. Jde se proto za tím, kdo se nemůže bránit a kdo je už od komunismu zvyklý - za občanem zaměstnancem. Od komunismu už ostatně hezkých pár reforem zaplatil a pořád chodí do práce a k volbám a na auto si šetří - nikoli tak, že vy si odepisoval z daní, jako všichni ostatní.

Nemá na to čas, buňky ani náturu - musí se ohánět, aby při těch postkomunistických platech uživil a ošatil rodinu a ještě mu zbylo na dovolenou v Chorvatsku.

Pro zbytek společnosti je tak trochu za blbce. Nezprivatizoval, nevytuneloval, nerestituoval, nenakupuje bez DPH a ani nevydělává na akciích. Když však přijde čas, a on tak nějak vždy přijde, je občan zaměstnanec dobrý k tomu, aby zase zaplatil za nějakou tu další reformu.

A on zase zaplatí. Aby nedemonstroval, nestávkoval, dál chodil do práce, případně pracoval ještě usilovněji, řekne se mu, že na tom časem vydělá. Nebo, že to dělá pro generaci svých dětí.

A aby si vážil toho, co má, tak se mu připomene, jak to bylo za komunismu a vznese se otázka - Komunisty tady přece znovu nechcete?

Nejsem žádný levičák a slovenského premiéra Roberta Fica rád nemám. Ale když před časem řekl, že za slovenský zázrak nemohou jenom reformy, ale hlavně lidé poctivě pracující za nízké mzdy, měl pravdu. On to řekl jinak, ale to už je Robert Fico, vždy musí přehánět a přehrávat.

I my tady v Česku budeme mít konečně svoji reformu. Topolánkův batoh se tomu říká. Prý na ní vydělají všichni, ale lid obecný ví, kdo ji zase zaplatí. Poctiví,pracovití, ne špatně, ale nijak úžasně si nežijící plátci daní, dvěma slovy občané zaměstnanci. Slušní lidé, dodal bych. Udělají to, protože je to třeba a protože tuto republiku považují stále ještě za svůj stát.

Už si zvykli a mnoho nečekají. Ale slovem "děkuji" ještě žádný reformátor nikdy nic nezkazil.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .

autor: pal
Spustit audio