Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Sudety nevyzařují, alespoň pokud jde o radioaktivitu, okolí Jáchymova v to samozřejmě nepočítaje. Přesto mají v sobě jakousi zvláštní energii smutku. Smutku krajiny smuteční. I ve smuteční krajině však může být krása, to by se jinak milenci netoulali po hřbitovech a cestovní kanceláře by pohřebiště nezařazovaly do svých okruhů světovými turistickými městy.

Sudety, tak jako hřbitovy, jsou dodnes téměř liduprázdné. Po válce, které říkáme druhá světová, jsme je získali, dobyli - aniž bychom je potřebovali. Česko nebylo ani trochu přelidněné, ba právě naopak, lidé tu válkou ubyli. V Sudetech, tehdy ještě německých, ubyli dokonce víc, než ve zbytku Česka. Němci, a to i Němci sudetští, totiž šest let válčili a navíc prohráli a tak se svých mrtvých nemohou dodnes dopočítat. Češi neválčili, tedy ta drtivá většina, která zůstala doma a zbraň nezvedla, dokud už válka spolehlivě nekončila. Své mrtvé máme spočítané a není jich vůbec málo. Byť i tak trochu proto, že mezi ty své mrtvé počítáme české Židy, které mnozí Češi však za Čechy nikdy nepočítali. A možná, že i mnozí z oněch mrtvých židovských spoluobčanů by za živa proti připočítávání k mrtvým Čechům protestovali.

Spočítali jsme a po válce jsme to spočítali i sudetským Němcům. Tu zem, ty jejich Sudety, jsme nepotřebovali k tomu, abychom na ní žili, ale k tomu, aby ten náš český stát byl hájitelný. Proti Němcům, samozřejmě. Němce sudetské, kterým já tvrdošínně říkám čeští, moravští a slezští, prostě "naši Němci", jsme vyhnali. V té chvíli, za ta léta, která tomu bezprostředně předcházela, si to zasloužili - shodli jsme se my Češi.

To už tak bývá, někdy stačí pár let, někdy jen pár okamžiků. A přijde nám, že všechno dobré, co bylo, není nic proti tomu špatnému, co se stalo právě v té krátké chvíli.

Kvůli těm pár letům, maximálně jednomu problematickému století, jsme zapomněli na tisíc minulých let. Tisíc let, kdy Sudety byly německé, ale v žití ve společném česko-německém království nám to nevadilo. Ba právě naopak.

Ale stalo se a nedá se odestát, tak jako v životě, kde jen v růžolících televizních seriálech přistihnou šokované děti své rozvedené rodiče jak spolu po společně promilované noci s úsměvem snídají. O druhé svatbě už ani nemluvě.

Sudetští Němci jsou pryč a neosídlitelné Sudety jsou stále prázdnou krajinou. Ne všude, ta nejkrásnější místa si své lidi i z toho mála, co nám Čechům pro Sudety zbývalo, našla.

Jinde však na místo lidí přišla, vrátila se příroda. Tak divoká, jak jen příroda ve století dvacátém, dokázala být. Někde, třeba tady na Šumavě, jsme jí i pomohli.

Hraniční pásmo se tomu říkalo. A svému desetiletému synovi Jakubovi už opravdu jen těžko vysvětlím, proč v něm byli zabíjeni lidé, kteří nechtěli nic jiného, než se podívat do Německa, tedy toho západního. Nad Horskou Kvidlou se povalují ranně lenošivě deštivé mraky. Včera, kdy jsem při jedné nedlouhé tůře zase hezky zmoknul, jsem viděl mapu. Byly na ní vesnice. Ty, které dnes jsou. Ale také ty, které byly, nejsou a už nikdy nebudou. Zbyly po nich louky, paseky, průseky v lesích a cesty, které zdánlivě nikam nevedou.

Když jsem se stále ještě trochu navlhlý vrátil na rychtu změněnou ve slušný hotel, četl jsem si nad grogem noviny. Jakýsi člověk, který má dnes šumavský národní park na starost tam básnil o tom, že tu máme co do činění s nejdivočejší přírodou, která ve střední Evropě je. Ano je to tak, když odejdou, nebo jsou vyhnáni lidé a nemá je kdo nahradit, vrací se příroda. Ty paseky v lesích zvolna zarůstají a místo zbořenišť zůstávají po bývalých vesnicích a dokonce městečkách jen mírné terénní vlny.

Je tu krásně, ale až na pár Pražáků a Holanďanů, kteří si tu se zlepšující mírou vkusu staví své víkendové, či letní domy, se sem lidé nevrátí. Šumava, ty naše nejkrásnější, nejsmutnější Sudety, zůstane když ne na věky, tak na dlouho nezalidněná. A prázdniny co prázdniny sem budou jezdit lidé a budou tu prázdnotu, v našem přelidněném světě stále vzácnější, stále víc obdivovat. Už nebudou vědět proč a jak se tak stalo, ale ta smutná krása prázdné sudetské Šumavy je uhrane. Vrcholky hraničních hor ponořené v šedivých, studených deštivých mracích.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .