Středoevropský fejeton Luboše Palaty

"Čecháčkovská atmosféra" tam kapala ze stropu. A slova mého přítele, nad nimiž jsem se musel zamyslet, mi vzala zbytek nálady. Příklad, kterým to ilustroval, se týkal jakéhosi špatně přeloženého vtipu, který se pak jeden zahořklý profesor pokusil obrátit ve skandál. Požár z toho nebyl, ale trochu smradu ano.

Přítelovo, "moc píšeš", mi přesto leží v hlavě. Pocit, že "moc píšu", není v tom, jak málo se člověk vyspí a kolik "káviček" si stihne dát během "pracovního" dne. Pocit, že moc píšete, spočívá v tom, že píšete o minulosti - protože život, který žijete, vám k tomu psaní nedostačuje. Když je vám šedesát, sedmdesát, tak to ještě jde - protože se můžete spolehnout, že vám ty nápady s prominutím do smrti vystačí. Ale když je vám čtyřicet, jako mě, tak je to na pováženou.

Proto když mi před časem nabídli, že mohu strávit sobotu (jediný to skutečně volný den v týdnu) cestou do Bonnu, přijal jsem. Každá cesta, dokonce i ta, kdy se snídáte v Praze, obědváte dejme tomu v Sofii a usínáte znovu u Vltavy, je pro novináře mého typu živá voda. A já živou vodu potřeboval.

Bonn je navíc úžasné místo. Úžasné město, v němž se právě teď odehrává příběh, který v minulosti zažívali lidé na spoustě jiných podobných míst. A který vlastně někdy zažíváme každý z nás ve svém vlastním životě.

Příběh o to, jak se nečekaně stát slavným, důležitým - v případě Bonnu hlavním spolkovým městem - a pak o tu slávu zase přijít. A dokázat s tím žít a být v pohodě.

Pohoda, to bylo to hlavní, úžasné, uklidňující, co z Bonnu sálalo, když ještě hlavním městem byl. Měl jsem to štěstí, které život občas dává, že jsem v Bonnu zažil ještě poslední volby Helmuta Kohla. V ošklivém hotelu nedaleko nádraží, s nepříliš fungujícím počítačem a výsledkem, který se nečekal. Místo procházky Bonnem jsem proto rychle datlil rozlučkový, trochu patetický komentář o velkém kancléři. Komentář, který byl vlastně rozlučkou s jednou érou Německa, érou Bonnské republiky.

V jednom z bonnských parků stojí římský náhrobek. Náhrobek, který zvěstuje, že tady v Bonnu je město už dva tisíce let. Čtyři desetiletí nejsou oproti tomu nic. Ale některým městům bylo vyměřeno ještě daleko méně a dodnes z té slávy žijí. I ta naše Praha se ponořuje a vyplouvá v proudu dějin. Dějin, v nichž se zlaté časy měří na léta, přinejlepším na desetiletí, mezi nimiž jsou staletí, kdy to naše hlavní město není nic víc než "provincie". A jak to máme zrovna teď, na to vám neodpovím. Nevím.

Bonn už zase je "pouhou provincií". Ale neskládá se z toho. A Němci, kteří na dobu, kdy to hlavní město bylo. vzpomínají pořád s nostalgií, mu v tom pomáhají. Pečují o něj.

Nové hlavní město Berlín se sice staví skoro celý znovu (a ještě sto let stavět bude) ale do "noblesy" Bonnu nikdy nedoroste. Je prušácky hřmotný, vilémovsky namyšlený a v těch rovinách u Sprévy jaksi příliš neomezený ve své rozpínavosti. A z obrovitých betonových mas kancléřství, nebo nedalekého nádražního chrámu, by měl Hitlerův architekt Speer zřejmě radost.

Bonn, byť je rodištěm tak dramatického skladatele jako Ludwiga van Beethovena, dramatický není. Malé, středověké, nálety z konce války trochu pobořené centrum, otonská katedrála, pár zámků, veliká univerzita, kolem vinice - a mezi tím vším - Rýn, skutečný to evropský veletok. Když si přečtete, že tu bydlí tři sta tisíc lidí, tak tomu nevěříte. Když zjistíte, kolik je tu úžasných muzeí, nevěříte tomu také. A z nezajímavého města, o němž jste přemýšleli, jestli se tam vyplatí strávit byť jen den - je náhle místo, kde si umíte představit i takovou klidnou týdenní dovolenou na sklonku léta. Nejlépe v době, kdy víno kolem dozrává. (I když vlastně, pít se dá víno celý rok)

Byla neděle ráno, kolem deváté, a já se procházel stále ještě prázdným Bonnem a kolem mě projelo víc cyklistů, než aut. Napadlo mě, že by nebylo vůbec od věci, kdyby právě tady měl německý kancléř své Lány, nebo Topolčianky.

Bonn jsou totiž lázně, na mysl i na duši. Po jediném dni tady cítíte, že můžete dál psát. A pořád ještě bez pocitu, že píšete moc, ba dokonce příliš.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .