Středoevropský fejeton

22. září 2008

Byla to situace, které by se každý muž rád vyhnul, tedy pokud to jde. Schůzka v kavárně se ze čtvrté hodiny postupně odsunula na půl osmou. Což znamenalo, že po první příjemné a zajímavé půlhodině jsem musel poněkud významně přerušit a říci, víte já budu muset nejpozději v půl deváté odejít, abych stihnul kino. A pro pobavení, bez valné naděje na úspěch, jsem k tomu dodal: "Ale můžete jít se mnou, jestli chcete".

0:00
/
0:00

Tu větu jsem dodal bez jakékoli skrytého úmyslu, protože i kdyby si ona dotyčná dáma zvážila, že věří mým nepostranním úmyslům, případně, že jí nejsou tak úplně proti mysli, viditelně to všechno okamžitě zavrhla ve chvíli, kdy jsem prozradil jméno filmu: "Tobruk".

A tak jsem si objednal ještě jednu whisky a po další půl hodině, která rozhovor uťala přesně v půli, nebo spíš někde na začátku, jsem se rozloučil a rychlým krokem vyrazil ke kinu, kde už postával kamarád. Což nebyl ten hlavní důvod, proč dostala ona dáma tak napůl košem, ten hlavní důvod byl v tom, že jsem musel o Tobruku napsat recenzi do polského deníku Gazeta Wyborcza, kam takové věci občas píšu.

Důvodem, proč byl film Tobruk pro Poláky tak zajímavý, nebyl jen v tom, že Češi takový film už dlouho nenatočili, ale také proto, že společně s ním šel po pár dnech do českých kin polský film Katyně Andrzeje Wajdy. Film, který také Poláci dlouho nenatočili a který, byť se recenzenti v názoru různí, se už stal součástí polských kulturních dějin.

Viděl jsem Katyni před rokem, pád dnů po premiéře, která se náhodou, nebo ne náhodou, konala několik dní před tehdejšími polskými parlamentními volbami. A byl to velký zážitek, kdy jsem desítky minut seděl okouzlen dějinnou freskou polských moderních dějin v křesle sálu a když pak běžely v tichu na konci titulky, byl jsem ohromen. Syrovostí záběrů popravy polských důstojníků, hloubkou tragedie, kterou museli Poláci za druhé světové války projít. I z filmového plátna bylo cítit, že se jedná o životními sdělení Andrzeje Wajdy, který podobně jako třeba jako vězni koncentračních táborů cítil závazek podat o té době svědectví - protože on na rozdíl od mnoha jiných dostal od Boha ten dar, že tu strašnou dobu přežil.

Druhá světová válka a nacistická okupace byly i v Česku strašné, ale pokud jde vůbec srovnat národní úděly, tak v Polsku bylo výjimečné, když se vás a vašich blízkých válka nedotkla. V Česku tvořili postižení, zabití a zavraždění onu výjimku druhou. Češi za války, řekněme si to na rovinu, na rozdíl od Poláků prostě nebojovali a když, tak jen pár dnů. Jak si z nás Poláci občas dělají legraci, tak vlastně až ve chvíli, kdy bylo po válce. Poláci bojovali. A bojovali vlastně celou válku a nebyli poraženi jednou, ale nejméně třikrát. V září 1939, ve chvíli, kdy bylo v krvi utopeno Varšavské povstání i potom, kdy "osvobození" Rudou armádou bylo pro mnoho Poláků jen příchodem nových okupantů a krádeží celé východní poloviny polského území.

A v tom je možná onen zásadní rozdíl, mezi Tobrukem a Katyní. Tobruk je o neznámé válce hrstky Čechoslováků, kteří zachraňovali jméno národa. Ve chvíli, kdy se tento národ vcelku bez větších vnitřních potíží stal velkou zbrojní fabrikou pro nacistické okupanty. Tobruk je i poušti, je o vojenském údělu, ale je o výjimečných Češích, Slovácích a Židech, kteří daleko, daleko od domova bojovali v první velké vítězné spojenecké bitvě druhé světové války. Tobruk se dotknul přímo či nepřímo jen pár Čechů, Katyň se stala jedním ze zlomových okamžiků polského národa.

Možná i proto se na Katyň v Polsku stály fronty, zatímco v Česku se už po týdnu promítá jeden z nejlepších českých filmů posledních let před poloprázdnými sály. A není to zdaleka jen tím, že mnohé dámy, když jsou pozvány do kina na Tobruk, řeknou jako ta moje v kavárně: "Klidně bych šla, ale na cokoli jiného." Přitom stejně jako Katyň, tak i Marhoulův Tobruk by měl téměř povinně vidět každý Čech. Také proto, aby příště až nás zase někdo bude chtít okupovat, nebyli ti, jež budou tuto zemi bránit, jen malou hrstkou odvážných, ztracených v poušti.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

autor: pal
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.