Středoevropský fejeton

To, že dva nejdůležitější svátky Čechů jsou svátky rozpadů, je zvláštní. Ten první je rozpad Rakousko-uherské monarchie, ten druhý Česko-slovenské federativní republiky, nebo jak se to Československo ve své předsmrtné křeči vlastně jmenovalo. Oba mírné, nenásilné, byť pradědeček nakonec válčit musel.

Ten můj na Slovensku, pradědové jiných na Těšínsku s Poláky. Když o tom tak přemýšlím, říkám si, jestli nám časem ještě jeden rozpadový státní svátek nepřibude. Třeba den rozpadu Evropské unie a opětovného obnovení skutečně samostatného českého státu. Znám lidi, kteří by ho s chutí zapsali do kalendáře už dnes. Podivná to povaha, my Češi.

Osmadvacátý říjen jsou pro mě dva zámky. Oba vlastně lovecké. Jeden v podunajských lesích mezi Bratislavou a Vídní, druhý na kraji lesů polabských, v Brandýse, jak jinak nad Labem. V tom rakouském podepsal císař Karel na podzim roku 1918 svoji abdikaci a pak mu bylo dovoleno tam chvíli pobývat.

Z nevelkého sídla, utopeného v lužních lesích, byl pak Rakouskou republikou po čase vystěhován, byť ve vší slušnosti, do Švýcar. V tom českém zámku poslední císařpán Karel, když ještě netušil, že někdy v životě císařpánem bude, vojančil. Byl samozřejmě jako arcivévoda důstojníkem, i když na arcivévodu zase ne nějak obzvlášť vysokým.

Se svými dragouny chodil po místních hospodách a poslední pamětníci, s nimiž jsem před deseti lety mluvil, se rozcházeli v tom, zda s vojáky chodil i za místními děvčaty. Shodují se ale v tom, že to byl slušný mladý muž mluvící slušnou češtinou.

Když se oženil se Zitou, přivezl ji i do Brandýsa. A jen co se stal císařem, zámek si k velké potěše místních koupil. Nevím kolik za něj zaplatil, ale byli to z dnešního pohledu takříkajíc vyhozené peníze. Zámek mu vydržel jen dva roky, když mu ho po roce 1918 nově vytvořený československý stát zabavil, jako zabavoval všechno habsburské.

Brandýsáci ale byli v tom říjnu 1918 prý jediní Češi, kteří nad rozpadem nenáviděné monarchie nejásali, protože pro ně byla monarchie jejich milovaný císař.

Karel pak napsal Masarykovi zdvořilý dopis, zda by Brandýs nad Labem nemohl být jeho Elbou. Zamítlo se a Karel bez Brandýsa zemřel ve vyhnanství na ostrově v Atlantském oceánu. Pamatuji, když byl ještě zámek poloviční troskou, kterou nedlouho předtím opustili žáci jakéhosi učiliště. Říkal jsem si tehdy, že není možné, aby se Brandýs, dnes komunismem trochu pomršené městečko u Prahy, k tradici města posledního císaře nehlásil. Uplynulo deset let, když jsme se na Brandýský zámek odvážil znovu.

Člověka potěší, když vidí změnu k lepšímu a v Brandýse změna k lepšímu vidět je. Před vchodem zase se skví hrdý habsburský znak, celé jedno patro je vybaveno tak, jak bylo za císaře a ke Karlovy se město, které měl možná na světě nejradši, zase hrdě hlásí.

Až bude zase někdy 28. říjen, zajeďte si do Brandýsa na zámek. Třeba se vám ten náš státní svátek bude jevit jinak. Nebo se vydejte do Bratislavy, dříve Wilsonovo a ještě předtím tisíc let Poszónyi do uherské korunovační katedrály.

A špatný není ani náš nejhezčí parlament, co jsme ho nechali Rakušákům, pardon Rakušanům, ve Vídni, druhdy to druhém největším českém městě.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .