Strategie války v Iráku

Absolutní nadvláda ve vzduchu, nesrovnatelně modernější výzbroj a psychologické operace by měly rozložit odpor irácké armády. Následný pád a nebo zničení iráckého politického a vojenského velení v Bagdádu ukončí odpor i v ostatních částech země. Po šesti dnech operací se tato strategie ukazuje jako jediná možná. Zároveň se však plně projevily i tři její největší nedostatky.

Je málo slov,která by přesněji vystihovala jednání Turecka vůči spojencům, než je slovo zrada. Pokud by totiž v době zahájení invaze měli spojenci na severu Iráku po průchodu Tureckem kompletní čtvrtou obrněnou divizi armády Spojených států a spolu s dalšími jednotkami tedy okolo šedesáti tisíc mužů, byl by s největší pravděpodobností Bagdád obklíčen už v této fázi operace a s mnohem menšími ztrátami.

To, že Turecko nesplnilo svoje sliby a naopak začalo v mnoha ohledech spojencům klást překážky, bude v důsledku znamenat přinejmenším zpomalení tempa celé operace a zvýšení ztrát, včetně ztrát mezi civilním obyvatelstvem. Druhým nedostatkem uvedené strategie je právě čas. Neúspěch snahy politického vedení Spojených států a Velké Británie vyčerpat všechny možnosti diplomatického jednání k získání mandátu Rady bezpečnosti OSN k použití síly pro odzbrojení Iráku znamenal zdržení, které nyní vojenským velitelům a jednotkám dává už jenom necelé tři týdny do příchodu jarní vlny padesátistupňových veder, které bude znamenat především v jižním Iráku mimořádné ztížení celé operace.

Ta by proti v ideálním případě měla skončit do desátého dubna, což je cíl, který se po průběhu prvních šesti dnů invaze jeví jako obtížně dosažitelný. Třetí a nejdůležitější nedostatek spojenecké strategie spočívá v tom, že evidentně nevzala v úvahu proměnu strategie protivníka. Irácké velení se po roce 1991 evidentně a dokonale poučilo z drtivé porážky svého pokusu bojovat v otevřeném terénu a v armádních formacích. Irácká strategie roku 2003 je viditelně modernizovanou kopií jugoslávské vojenské doktríny z konce šedesátých let.

Lze to vnímat i jako konečné potvrzení velmi úzké spolupráce mezi Saddámem Husajnem a Slobodanem Miloševičem v devadesátých letech. Podle této doktríny odpor pokračuje i po stažení a nebo zničení jednotek pravidelné armády partyzánským způsobem a pod vedením připravených stranických kádrů a týmů tajné policie, ke kterým se mohou připojovat i zbylí vojáci. Invazní síly jsou potom úmyslně zatahovány do boje v městském prostředí.

Partyzáni narušují jeho zásobování a týl a tímto způsobem se udržuje i kontrola nad vlastním obyvatelstvem, které by jinak mohlo začít spolupracovat s invazními jednotkami. Strach z partyzánů posiluje i letitou propagandou vybičovaná nenávist k cizincům. Jako bychom všichni zapomněli, že Stalinem decimované národy Sovětského svazu nevnímaly útok Hitlerovského Německa jako příležitost k osvobození od diktatury, ale naopak jako velkou vlasteneckou válku. Ano, říkají dodnes mnozí Srbové, bez bombardování Bělehradu by Miloševič byl asi stále ještě u moci, ale neměli jsme být poníženi jako národ.

To, co se dnes odehrává v Iráku, začíná výše zmíněné příklady nebezpečně připomínat. Zatím jenom čtyři miliony Kurdů na severovýchodě země počítají dny do pádu režimu Saddáma Husajna s nadějí a otevřeně vítají přítomnost spojeneckých vojáků i bombardování. Francouzské diplomatické manévrování, zrada Turecka a arabský nacionalistický antiamerikanismus s největší pravděpodobností nemohou změnit očekávaný výsledek spojenecké invaze a odvrátit pád režimu Saddáma Husajna. Jenom utrpení, kterým bude nutno projít, bude podstatně větší, než kdyby Západ včetně Turecka postupoval jednotně.