Sto let od mexické revoluce

Na podobnou výzdobu narazíte po celém Mexiku, takto vyparáděná je radnice ve městě Puebla.

Skoro o žádné revoluci se nedá říct, že by nebyla alespoň v něčem kontroverzní. Ale přesto jsou revoluce jednodušší a revoluce zamotanější. A mezi jedny z těch nejsložitějších a nejméně průhledných patří rozhodně revoluce mexická, od jejíhož začátku uběhlo v listopadu 100 let.

Revoluce poprvé

A všechno přitom začalo relativně jednoduše. Od roku 1876 vládl v Mexiku diktátor Porfirio Díaz. V roce 1910 už byl u moci opravdu dlouho a navíc v rozhovoru pro jeden americký časopis slíbil, že příští prezidentské volby už budou demokratické a on sám v nich kandidovat nebude. Na poslední chvíli si to ale rozmyslel, favorizovaného kandidáta poslal do Evropy a sám se začal připravovat na další znovuzvolení. To už ale bylo pro jeho politické odpůrce příliš. Do čela poměrně zkonsolidované opozice se postavil intelektuál Francisco Madero a na 20. listopadu 1910 svolal proti Díazovi povstání. V květnu 1911 už byla Díazova diktatura minulostí a Madero se stal novým prezidentem. A od té chvíle se začala revoluce výrazně komplikovat. Maderova vláda se mexické elitě totiž také příliš nelíbila, a tak byl nový prezident začátkem roku 1913 zavražděn. Do čela země se postavil Victoriano Huerta, muž zodpovědný za Maderovu smrt.

Podruhé...

Ale ani Huerta se mnohým mocným Mexičanům nelíbil. Takřka okamžitě se proti němu zvedla vlna odporu na severu země a revoluce se tím přelila do své další části. Mezi vůdci antihuertovského odporu vynikli zejména Venustiano Carranza, Álvaro Obregón a Pancho Villa. Nezávisle na nich, se zcela jinými požadavky, povstal na jihu také Emiliano Zapata. Všichni čytři jsou dodnes ikonami mexické revoluce. A začala válka všech proti Huertovi. Ten se u moci udržel do roku 1914, kdy ze strachu o vlastní bezpečnost uprchl do USA. A tím začala další fáze revoluce - všech proti všem.

.... a potřetí

Dřívější spojenci se totiž nedokázali shodnout na tom, co s Mexikem dál, a tak nezbyla jiná možnost než si svou představu prosadit silou. Zapata se spojil s Villou a Carranza s Obregónem a boje pokračovaly až do roku 1916, kdy byli Zapata s Villou definitivně poraženi. Oba se stáhli z veřejného dění a po čase byli zavražděni. Ovšem ani Carranza s Obregónem nakonec nezůstali spojenci. Novým prezidentem se stal Carranza, ale i on byl v roce 1920 zavražděn a na jeho místo nastoupil Obregón. Jenže násilná smrt se nevyhnula ani jemu, při oslavě svého druhého zvolení do čela země v roce 1928 ho zavraždil katolický fanatik. Rozbouřené politické kolbiště se definitivně uklidnilo až v druhé polovině 30. let, kdy se prezidentem stal zakladatel moderního Mexika Lázaro Cárdenas.

Revoluční nacionalismus

Jako by revoluce nebyla už tak dost zamotaná sama o sobě, Cárdenasův nový režim všechno ještě více zkomplikoval. Jak vás už asi napadlo, to co původně začalo jako revoluce proti muži, který nechtěl odejít z čela státu, se brzy zvrhlo v obyčejný boj o moc. A ten zemi zavlekl do mnohaleté občanské války. Lidé umírali a z ekonomicky dobře nastartovaného Mexika se stala opět relativně zaostalá země. A to všechno bylo potřeba nějak vysvětlit. Lázaro Cárdenas založil v Mexiku tzv. revoluční režim, který se udržel u moci až do roku 1997. Legitimitu své moci jednoduše založil na tom, že revoluci převyprávěl po svém. Z Porfiria Díaze, muže, který ve skutečnosti začal nerozvinuté Mexiko modernizovat, udělali diktátora, který se snažil svou zemi zaprodat cizincům. Z Franciska Madery, který se proti Díazovi postavil jen proto, že už bylo na čase, aby svou vládu předal nikomu jinému, kdo by v jeho krocích pokračoval, se stala postava, o které se tolik nemluví. Zato z Pancho Villy či Emiliana Zapaty, banditů s násilnickými sklony, se staly národní ikony. Coby vůdcové lidového povstání na vás dnes v Mexiku číhají na každém rohu. Této Cárdenasově ideologii se začalo říkat revoluční nacionalismus. Jejím základem bylo jednoduše zpětně interpretovat revoluci jako boj lidu proti bezpráví.

Nové pohledy

Po konci revolučního režimu přestal být i revoluční nacionalismus oficiální verzí mexické historie. Stále více a více historiků dnes publikuje studie, které dokazují že to, co se zhruba 60 let vydávalo za pravdu, nemá s realitou skoro nic společného. Tedy že lid opravdu revoluci nevyvolal, ani se na ní příliš nepodílel. Ale jak se říká, starého psa novým kouskům nenaučíš, a tak zůstává v podvědomí většiny Mexičanů revoluce něčím, na co je třeba být pyšný. A každoroční velkolepé oslavy to jen dokazují.

Autorka je na studijním pobytu v Ciudad de México a její články a reportáže najdete v seriálu Ve stínu opuncie v magazínu o světě Sedmý světadíl nebo na webových stránkách v rubrice Svět.