Stát by měl podporovat sport

Svým způsobem mají pravdu. Pokud by se olympiáda v Praze konala, pak by musela být dokončena celá řada projektů a zdaleka ne všechny by se týkaly pouze olympijských sportovišť. Hlavní město by tak pod pláštíkem přípravy gigantické akce mohlo konečně dořešit například dopravní problémy. Rychleji by přibyly další trasy metra, dobudoval by se silniční okruh, rozšířilo letiště, a tak podobně. Proto by Pražané neměli naříkat nad nepohodlím, které by olympiáda obyvatelům metropole určitě přinesla.

Samozřejmě jde o pohled poněkud cynický a hlavně neřeší to zásadní. Kdo by to všechno zaplatil. Jak dokazují zkušenosti ze světa, plánovaný rozpočet by postupně několikanásobně nabobtnal. Zároveň by bylo s podivem, kdyby se s odstupem doby nezjistilo, že některé finance záhadně zmizely a že se na investicích musí podílet výraznou měrou stát. Což opět zjednodušeně řečeno znamená, že by olympiádu museli z části zaplatit daňoví poplatníci. To se jim podle očekávání nechce. Nelze se tudíž divit tomu, že v průzkumech veřejného mínění vykazují příznivci a odpůrci gigantické akce přibližně stejnou sílu.

Podobně rozpolcený je pohled na financování sportu ze státního rozpočtu. Ten vrcholový je v dnešní době svým způsobem už spíše zábavním průmyslem se všemi neduhy, než tělovýchovou upevňující zdraví národa. Samozřejmě existují sportovní odvětví, ve kterých ještě peníze nehrají zdaleka hlavní slovo. Takže by se bez určité podpory ze strany státu neobešly. Divácký zájem o ně je mizivý a proto sponzory či investory nepřitahují.

Problém je v tom, jak rozlišit, kdo je hoden státní finanční péče a kdo už nikoli. Žádný sport nemůže vychovat hvězdy bez důkladné práce s mládeží. Navíc platí, že kdo si hraje nezlobí a třeba i nebere drogy, nebo z nudy nepáchá různé kriminální delikty. Takže do výchovy mládeže by mělo proudit peněz nejvíce. Samozřejmě myšleno z celkového balíku na podporu sportu. Protože stát by neměl dávat ruce pryč ani od jiných aktivit, které nabízejí dětem smysluplnou možnost, jak trávit volný čas.

Vraťme se ale k financování sportu, tentokrát na úrovni vrcholové. Ať se to někomu líbí nebo ne, nejrůznější akce typu mistrovství světa, Evropy či olympijských her slouží k propagaci daného státu. Ne nadarmo jsou sportovci označováni jako reprezentanti. V odlesku medailí se pak rádi vystavují politici a i fanoušci úspěch sportovců pozitivně prožívají. V některých případech dokonce i ti, kteří sport pravidelně nesledují. Navíc úspěšní sportovci bývají vzory pro děti a dokáží je přivést ke zdravějšímu způsobu života, jehož součástí je i přiměřený pohyb. Samozřejmě vrcholový sport z dlouhodobého hlediska zdraví spíše ničí. Navíc jsou na něj nabaleny negativní jevy jako korupce, dopink či sázkařské mafie. Rovněž někteří sportovci jsou nehorázně přepláceni.

Pak záleží pouze na úhlu pohledu, který člověk zvolí. Pokud není úplně jednostranný, měl by dojít k tomu, že stát nemůže dát od podpory sportu ruce pryč. Zároveň by však měl změnit pravidla, jak se s penězi zachází. Aby pod rouškou financování mládeže nekončily peníze v kapsách funkcionářů, nebo se neutápěly v nesmyslných projektech, které nemají s rozvojem sportu téměř nic společného. Bez olympijských her se Česká republika obejde. Bez pravidelného přísunu státních financí by však některá sportovní odvětví úplně zanikla a celá řada mladých lidí by přišla o smysluplnou náplň svého volného času.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .